Za zdánlivě šíleným nápadem stála obyčejná sázka o malé pivo.
„Hynek tvrdil, že jsme k Aralu schopni dojet na jakémkoliv stroji, třeba na skútru. Já měl za to, že technika nevydrží,“ vzpomíná Radek Rebroš z Rožnova pod Radhoštěm.
Nakonec nezůstalo jen u slov. Se svým brněnským kamarádem Hynkem Přidalem se vydali k Aralskému jezeru v Kazachstánu. Na skútrech tam vyjeli v létě a cestou navštívili jedenáct zemí.
Mimochodem, zmíněnou sázku vyhrál Rebroš. V Gruzii mu totiž vypověděl službu motor. Měl ale neuvěřitelné štěstí.
„V neděli večer jsme napsali výzvu o pomoc na Facebook a už v pondělí ráno nám psala Hynkova kamarádka, že její známý letí do Gruzie a že by nám motor vzal. Hynek má totiž bazar se skútry a náhradními díly. Tak se jen vytáhl motor, zabalil do kufru a bylo to. Navíc letiště od nás v tu chvíli bylo jen deset kilometrů,“ říká čtyřicetiletý chlapík z Rožnova.
Cestovatelé zaznamenávali průběžně své postřehy cest do deníku, který je dostupný na jejich webu.
Vysychající Aral představuje jednu z největších přírodních katastrof na Zemi. Oba dobrodruzi proto chtěli jezero vidět, dokud úplně nezmizí. Lákaly je také vraky lodí na březích.
„Najali jsme si průvodce, který nám je ukázal. Už jich zbývá jen pár posledních, zbytek stahují čínské firmy,“ podotkl Rebroš.
Nevšední výprava do Kazachstánu zabrala dvojici pětadvacet dní. Na skútrech urazili asi 10 tisíc kilometrů. Dalších 1 500 kilometrů je při zpáteční cestě přes Rusko svezly kamiony.
„Hynkovi totiž začalo klepat v motoru, tak jsme si na část cesty pro jistotu stopli dva turecké náklaďáky,“ vysvětlil Rebroš.
S požadavkem na úplatek se na celnicích nesetkali
Na trase si oba cestovatelé měli čas prohlédnout památky v Istanbulu, Stalinův rodný dům a muzeum v Gruzii nebo hory na Kavkazu.
Přímo u Aralského jezera pak strávili dva a půl dne.
„Hlavním cílem byla ale samotná cesta,“ přiznal Rebroš.
Trasa dlouhé cesty z Moravy k Aralskému moři a zpět.
Překvapilo jej, že při překračování mnoha hranic šlo vše bez potíží.
„Možná díky tomu, že jsme trošku vypadali jako šupáci a nejeli na drahých strojích. U každého okénka na hranicích navíc byly cedulky s nápisy a telefonním číslem, na které měli lidé hned hlásit případnou snahu celníka říct si o úplatek. To se nám ale nestalo,“ řekl.
Výpravy různých nadšenců ze Zlínského kraje |
Několikrát se dostali také do kontaktu s policií.
„Třeba v Kazachstánu nás policajti zastavili a byli na nás hnusní. Vůbec jsme jim nerozuměli. Nakonec nám došlo, že potřebují půjčit dvanáctku klíč. A taky od nás chtěli něco západního. Při odjezdu nám nakonec každý z nich dal svou policejní vestu,“ líčí Rebroš.
Ne každá nabízená beranina byla dobrá
Pro místní představovali oba výletníci logicky velkou atrakci. Kvůli benzinu museli zastavovat každých 160 kilometrů a vždy se k nim seběhlo celé okolí.
„Českou republiku všichni znali. Hodně místních dokonce mělo na naši zemi přes rodinu nebo kamarády nějakou vazbu. Několikrát se nám stalo, že nás u sebe nechala rodina přespat a ve skříni měla české sklo, modré se zlatým malováním,“ poznamenal Rebroš.
V Turecku měla dvojice povolené přenocovat na poli u mešity.
„Byli jsme v podstatě celebrity, až to člověku občas lezlo na nervy. Pořád nám nutili něco k jídlu a pití. Hlavně baraninu, která ale nebyla úplně vždycky dobrá,“ konstatoval.
Pokud zrovna neměli zamluvený hotel, ptali se na možnost přenocování místních. Spali tak pod mešitou, ve sborovně základní školy a jednou i v jurtě.
„V Rumunsku, Bulharsku a Turecku jsme hodně využívali couchsurfing (sociální síť a největší internetová služba bezplatného ubytování – pozn. aut.), což fungovalo bezvadně,“ usmál se Rebroš, který při komunikaci s obyvateli oprášil znalosti ruštiny ze školy.
Vyplatilo se, že s sebou vzali terénní gumy
Samotnou jízdu na skútrech dobrodruhům hodně komplikovaly rozbité cesty.
„V jižním Rusku a Čečně jsou katastrofální. I v Kazachstánu jsme jeli radši o pět set kilometrů víc jen kvůli lepší silnici. Hlavní cesty jsou v pohodě, ale boční bývají prašné a rozbité. Vzali jsme si terénní gumy, což se nám vyplatilo,“ poukázal Rebroš.
Ten s sebou kromě oblečení a jídla vezl také velkou lékárničku. A i to bylo rozhodně na místě.
„Permanentně jsme měli střevní potíže, takže léky tohohle typu jsme spotřebovali všechny,“ přiznal.
Cesta ho vyšla na zhruba 40 tisíc korun. A pokud se podaří našetřit další peníze, touží podobnou cestu zopakovat. Tentokrát by ale dal přednost jízdě stopem.
„Už bych se nebál nikam. Vrátit se chci hlavně do Gruzie. Vládne tam atmosféra jako u nás v 90. letech, je tam relativně levno a navíc mají moře i nádherné hory,“ dodal Rebroš.
