Vítá věřící přicházející na mši do moderní kaple v Bukovanech u Kyjova.
Bronzová socha papeže Jana Pavla II. má vstřícný postoj s nastavenýma rukama, kterých se mohou lidé dotknout.
Přestože měří 210 centimetrů, působí velmi vlídně, přátelsky až intimně. Její autor, zlínský sochař Radim Hanke, tím chtěl vyjádřit lidskou povahu jednoho z nejoblíbenějších Svatých otců posledních let.
„Dlaně jsou otočené vzhůru, jako by pro lidi přijímaly požehnání,“ vysvětluje Hanke, který je ve Zlíně autorem soch bratrů Tomáše a Jana Antonína Baťových i Emila Zátopka.
Papež není jenom v tunice, má na sobě také plášť. To má symbolický význam.
„Záhyby pláště se směrem nahoru sbíhají k ramenům a hlavě. Socha tím graduje, je majestátní. Postava je pláštěm chráněná, vytváří jakousi jeskyni, z níž vystupují vstřícné ruce,“ přiblížil Hanke.
Blízkost Jana Pavla II. umocňuje i to, že sokl, na kterém stojí, měří necelých 30 centimetrů. Je na něm latinský nápis Totus tuus – Celý tvůj, což bylo papežovo životní motto, vztahující se ke Kristu.
Socha navíc není ohrazená. Jejím místem je travnatá plocha před kaplí. „Ohlasy na sochu mám pozitivní, ale pořád na ní vidím i místa, která bych udělal jinak,“ přiznal Hanke.
„Soše jsem se zpovídal“
Cesta k výslednému tvaru, na nějž bylo potřeba 6 metrů čtverečních bronzu vážícího 550 kilogramů, byla dlouhá a někdy i trnitá. Sochař nejdříve studoval fotografie papeže a filmové záběry. Četl také jeho literární práce, protože Jan Pavel II. psával zamlada poezii i dramata.
Když našel jeho optimální postoj, udělal nejdříve sádrový model. Zřejmě nejvíce práce měl s vytvořením hliněného modelu, z něhož se dělala laminátová forma pro odlévání. Když už měl celou postavu téměř hotovou, nastal nečekaný problém.
„Utrhl se mi kus draperie pláště, asi 200 kilo hlíny. Musel jsem jít dovnitř konstrukce a namodelovat část sochy znovu,“ popsal krušné chvíle Hanke.
„Ale nakonec to možná sochu posunulo správným směrem. Někdy jsou takové věci ku prospěchu,“ míní 54letý sochař.
Podle něj to možná ani nemusela být náhoda, ale zásah „shůry“. Ostatně přiznal, že při tvorbě modelu v nadživotní velikosti se sochou mluvil, a dokonce se jí zpovídal, jak před ním postupně ožívala.
„Byla to pocta, že jsem mohl takovou práci dělat. Socha je svým způsobem živá bytost. Když ji dokončím, tak už žije beze mne,“ řekl Hanke.
Návrh sochy schvalovala arcibiskupská komise
Mecenášem, který nechal kapli postavit a objednal si i sochu, je bukovanský rodák a podnikatel Josef Kouřil. Hanke, jenž je v kapli autorem votivního reliéfu papeže a sochy Madony z pískovce, měl při tvorbě volnou ruku.
Jeho návrh musela pouze schválit arcibiskupská komise, protože socha byla později za účasti olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera posvěcena. Autor ale ani tak neuvažoval, že by zašel do abstrakce, byť i taková díla má ve svém repertoáru. Hodlal se držet reality.
„Nechtěl jsem exhibovat tím, že bych figuru nějak zdeformoval,“ podotkl Hanke.
„Chtěl jsem, aby byl hlavní člověk. Aby to byla reálná socha, která má plastické kvality. To je asi vůbec nejtěžší,“ doplnil.
Lidé z obce by podle něj z abstraktní sochy zřejmě mnoho zážitků neměli. „Nevím, co by jim to přinášelo,“ nadhodil.
Hanke věří, že i díky tomu, že je socha velmi živá a nikoho nemůže nechat na pochybách, kdo je na ní zobrazen, může „přežít“ další desetiletí i století.
„Ctím téma staré už od antiky a stále více si uvědomuju, že jsem jen další autor v řadě. Nemůžu z toho vybočit,“ nastínil Hanke, který už pracuje na nových věcech, o nichž však zatím nechce mluvit.
