Vyjmenovat všechny aktivity Jiřího Parduby je velmi obtížné. Vsetínští si ho pamatují hlavně jako učitele a člověka, který se aktivně podílel na obnově Sokola, ale i na milovníka valašských tradic.
V mládí byl Parduba nadšený sportovec. Odmala sledoval tělovýchovné aktivity, které se odehrávaly zejména v Sokole.
"Obdivoval jsem Josefa Noska," vybavuje si jednu z tehdejších postav. "Úžasně cvičil, na Hrbové dělal stojky na komíně svého domku." Sám začal nejdřív s fotbalem.
"Dotáhl jsem to ale jenom do dorostu," vypráví oslavenec. "Sehrál jsem také pár zápasů za béčko, ale byli tam daleko lepší fotbalisté než já." Právě na hřišti u sokolovny narazil na lední hokej.
Jiří PardubaNarodil se 22. dubna 1923. V roce 1952 se oženil, je otcem dcery Marty a syna Jiřího, který žije v americkém Aspenu. Má dohromady pět vnoučat. Jako člen partyzánské brigády Jana Žižky bojoval proti německým okupantům. Po osvobození stál u zrodu národopisného kroužku Vsacan, kde také tančil. Působil i mezi zahrádkáři. Po roce 1989 obnovoval Sokol ve Vsetíně. V letech 1990–1994 byl členem vsetínského městského zastupitelstva. |
"V zimě sloužilo sokolské hřiště jako kluziště. Občas se tam sešli hráči, aby si zatrénovali. Já jsem byl tehdy ještě kluk, a tak jsem chodil bruslit s kamarády na kluziště u gymnázia. Když se nám zdálo, že už jsme dost dobří, přihlásili jsme se do hokejového oddílu SK Vsetín," popsal.
Jako nesmlouvavý obránce pak hájil barvy klubu až do roku 1952. Vsetín v té době jezdil k mistrovským zápasům po celé Moravě. Za války však nastupoval i proti takovým týmům, jakými byly pražské LTC, ČLTK nebo Sparta.
Po maturitě v roce 1940 vystudoval učitelský ústav ve Valašském Meziříčí. Poté ještě složil odbornou zkoušku pro učitele měšťanských škol.
"Vybral jsem si tři předměty," vrací se ve vzpomínkách téměř sedm desítek let zpět. "Češtinu, zeměpis a tělocvik. Tělocvikáři byli tehdy na okrese jen tři - Cepek ve Vsetíně, Vala v Halenkově, no, a já. Začínal jsem ve Vsetíně, ale v roce 1950 mě inspektor šoupl do Velkých Karlovic. Potřeboval tam prý mladého tělocvikáře."
Tak začal Pardubův koloběh po různých školách. "Až do důchodu jsem vystřídal snad dvanáct štací," vypočítává.
Za války měl být totálně nasazen do Říše. "Funkcionáři hokejového klubu měli ve Zbrojovce vysoké funkce a z Německa mě vyreklamovali," vybavil si.
"Učit jsem nesměl, téměř dva roky jsem byl zaměstnancem Zbrojovky. Tam jsem se také zapojil do odboje. Ale nebylo to tak, že bychom žili někde na horách v zemljankách," líčí.
"Šlo o odboj jiného druhu. Partyzáni potřebovali například petrolej, aby si mohli zatopit a neprozradil je kouř. Tak jsme do dvousetlitrového sudu nalili jen 150 litrů, na výdejku napsali plnou výši a zbytek se dal partyzánům."
Přeprava zásilky se řešila s lidmi z doprav, kteří vozili výrobky na železniční stanici. "Museli jsme vždycky projet několika vrátnicemi, kde hlídkovali vojáci," vypráví.
"Když jsme se dostali mimo areál, bylo vyhráno. Takto jsme vyváželi úplně všechno včetně ručních granátů. Doma jsem jich měl celou bednu ještě v roce 1945 a nakonec byly i použity."
Valašský krúžek
Po osvobození stál u založení národopisného souboru Valašský krúžek Vsetín, který se v roce 1948 sloučil s cimbálovou muzikou Vsacan.
Jiří Parduba byl jedním z prvních tanečníků souboru. Jeho specialitou byl zejména na Valašsku velmi populární tanec odzemek. Pardubovy aktivity přerušil zánět duhovky.
"Na oko jsem vůbec neviděl," popisuje. "Navíc nikdo nevěděl, jak takovou nemoc léčit." Nakonec zabraly až injekce, které se používaly i na syfilis. Protože v 50. letech udržoval kontakty s kamarády v emigraci, míval problém.
"Třeba Zdeněk Lehký posílal dopisy pro známé do Polska a tam je přeposílali dál. Samozřejmě se to po čase prozradilo. Od té doby vždycky, když mě potkal policajt jménem Mírný, ptal se mě, kde ty dopisy mám."
Po roce 1989 se Parduba aktivně podílel na obnovení vsetínského Sokola. "Velmi mne ale mrzí, že sokolovna stále nepatří Sokolu."
Byl také členem prvního polistopadového zastupitelstva. Jako velký vlastenec se úspěšně snažil o obnovení památníku T. G. Masaryka a o změny názvů ulic. Zasadil se rovněž o zlepšení péče o hroby významných vsetínských osobností Matouše Václavka, Františka Sovy nebo malíře Miloše Borii.
