„Na konci příštího roku bychom chtěli mít stavební povolení a následující rok chceme stavět,“ nastínil ředitel investorské společnosti Cream Martin Jarolím.
„Hodláme to spojit s výstavbou Fabriky, aby nebyl nepořádek v této části dvakrát po sobě.“
Firma plánuje výstavbu obřího komerčního centra Fabrika na místě už zbouraných budov 24, 25 a 26 v baťovském areálu. Objekt u nádraží bude mít číslo 16 a naváže na sousední stavby 14 a 15, v nichž působí krajská galerie, muzeum a knihovna.
V rámci budování dopravního terminálu mělo původně jít o novou výpravní budovu. Ta ale nakonec vznikne blíže k centru města, takže investor hledá nové vyžití pro chystanou stavbu.
„Bude mít pět nebo šest pater, chceme respektovat výšku sousedních budov,“ nastínil Jarolím. „V přízemí budou komerční prostory, v dalších částech kanceláře. Přesnou náplň ještě nevíme, je na to čas.“
Náklady odhadl na zhruba 300 milionů korun, přičemž vzhled budovy by měl odpovídat okolní zástavbě. Ke konkrétní podobě se budou muset vyjádřit památkáři, protože jde o památkovou zónu.
Stavba bude stejně dlouhá jako sousední 15. budova, ale výrazně užší. Široká má být jen 18,5 metru. Firma Cream má zatím platné pouze územní rozhodnutí na původní výpravní budovu.
Pokud jde o sousední komerční centrum Fabrika, to má vyjít na 1,5 miliardy korun. Lidé tam budou mít k dispozici 30 tisíc metrů čtverečních nákupních ploch, od supermarketů až po menší obchody. V horních dvou patrech bude šest menších tělocvičen, jedna velká se dvěma hřišti na míčové sporty a také ledová plocha. Cream už má stavební povolení a stavět chce příští rok.
Po stopách původní restaurace
Vraťme se ale ještě k restauraci Monako, k její historii. Jaká byla? Zjednodušeně řečeno pestrá i smutná.
Monako vzniklo v roce 1901, postavil ho Jan Červinka. V žádosti o udělení koncese mimo jiné uvádí: „Otevřením železnice (Otrokovice – Zlín – Vizovice) ukazují se poměry v obci zdejší docela jinak, než-li se dříve za to mělo. Dlužno uvážiti, že nádraží jakož i nově zřízený závod industriální Baťa jest od města značně vzdálen, tedy že obecenstvo k nádraží cestující a taktéž i lid pracovní z továrny chtěje se občerstviti nebo pojísti odkázán jest na vzdálené hostince až na náměstí.“
Restaurace se rychle stala oblíbenou a Červinka brzy zažádal o rozšíření koncese, aby mohl prodávat i lihoviny, neboť lidé u nádraží neměli mnohdy čas vypít pivo, když spěchali na vlak.
V Monaku bylo dva tisíce židlí, kuželna, kulečníky, dva nasvícené taneční parkety, prostorná zahrádka. O restauraci byl dokonce natočen reklamní film, který se promítal ve Velkém kině.
„Příjemné posezení. – Denně jazz.“ To stálo na dobové reklamě s fotografií útulné restaurační zahrádky. To už podnik převzala příbuzná Marie Červinková, která se provdala za Františka Jugase, jenž pracoval v baťovských závodech.
Tomáš Baťa byl známý svým negativním postojem k alkoholu a hospoda u vstupu do jeho obuvnického areálu mu vadila. S Jugasem měl však dobré vztahy, společně objížděli Zlín a hledali pozemky, které by mu Baťa za Monako vyměnil. Směna se ovšem neuskutečnila.
Zlom přišel v roce 1944, když spojenecká vojska bombardovala baťovský areál. Zásah dostala i restaurace Monako. Nezůstalo z ní téměř nic. Jugas se po válce nedomohl náhrady škody a zadlužil se, aby hospodu opět otevřel. V roce 1950 mu ji však stát znárodnil. Zůstaly mu jen dluhy.
V roce 1981 musela být původní budova zbourána kvůli novému autobusovému nádraží. Novodobé Monako, které zmizelo před pár dny, stávalo opodál v místě, kde bývala brána do areálu.
Byl to nonstop podnik s hernou, neoplýval luxusem. Přesto i díky své tradici patřil mezi zlínskými hospodami k těm známějším, i když to zdaleka nebylo ideální prostředí pro všechny.
