Ke svému životu ve Zlíně se vždy rád vracel a vzpomínal na něj jako na nejkrásnější léta v životě.
„Oblíbil jsem si toto město – prožil jsem zde mládí, seznámil se a oženil s mojí ženou, narodili se tu moji synové, získal jsem zde odbornou kvalifikaci, vzdělání a bohaté zkušenosti,“ líčil Miloš Jakeš ve své autobiografii Dva roky generálním tajemníkem, která vyšla v roce 1996.
„V Gottwaldově jsem vstoupil do politického života, nabíral první zkušenosti, zakoušel radosti i strasti a získal nemálo přátel, s nimiž dodnes udržuji styky,“ dodal.
Jakešovým prokletím však je, že své štěstí budoval na neštěstí jiných. Ve Zlíně, přesněji řečeno Gottwaldově, jak zněl název města od ledna 1949, působil v době nejkrutějšího komunistického teroru.
Vládnoucí režim zastrašoval své oponenty, ve městě se konaly vykonstruované politické procesy, při nichž padaly tresty smrti, na venkově probíhala násilná kolektivizace a celou zemi svíral strach.
Jakeš tehdy aktivně pomáhal tento totalitní systém budovat a udržovat v chodu. Až do své smrti, k níž došlo 9. července, zůstal zarytým a oddaným komunistou, který si připouštěl jen dílčí omyly a chyby, jež navíc bagatelizoval.
Ideologie se pro něj stala smyslem jeho života, o její správnosti byl pevně přesvědčen. A jejím kovaným příznivcem se stal právě během svého působení na východě Moravy.
Léta u Bati jej formovala
Miloš Jakeš se narodil 12. srpna 1922 a odmala žil v pošumavské osadě České Chalupy. V rodném listě měl uvedeno jméno Milouš, které ale odmítal užívat. Pocházel z chudých poměrů a později často zdůrazňoval, že právě zážitky z dětství a mládí utvářely jeho celoživotní postoje.
„Jeho otec sice nebyl členem komunistické strany, ale v meziválečném období byl prý jejím voličem,“ popsal historik Michal Macháček, specialista na komunistické hnutí 20. století.
Když Jakeš v roce 1937 končil čtyřletou měšťanku, dozvěděl se, že jeho starší spolužák odchází na druhý konec republiky k firmě Baťa do Zlína. A rozhodl se pro stejný krok. „Důležité bylo, že rodina nemusela nic platit, jinak by si to nemohla dovolit,“ upozornil Macháček.
Pro mladého hocha z Šumavy byl příjezd do Zlína kulturním šokem. Obdivoval mohutné tovární budovy, se zájmem četl motivační hesla visící po celém baťovském areálu a vzhlížel k ikonickému mrakodrapu, jehož výstavbu mohl na vlastní oči sledovat.
Vydělal svoje první peníze, vyučil se elektrotechnikem a pracoval i jako montér. V roce 1944 absolvoval s vyznamenáním Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou a živil se jako konstruktér elektrozařízení. I s odstupem času hodnotil baťovský systém práce pozitivně.
„Byla to pro něj velká škola,“ poznamenal Macháček. „Naučil se tady disciplíně, technickým dovednostem, efektivnímu nakládání s časem či sebekázni.“
Jakeš už při práci v továrně projevoval zápal pro levicové myšlenky, u Bati ale politika na pracoviště nepatřila. A tím spíš, pokud byla komunistická. Naplnění svých snů se tak dočkal až po konci druhé světové války.
Nadějný kádr z Gottwaldova
Osvobození Československa prožil v Kroměříži u tchyně a odtud se 6. května vydal pěšky zpět do Zlína.
„Zastavil jsem se na sekretariátu strany, kde mi řekli, ať se zapojím do okresního výboru mládeže jako ideový referent,“ vzpomínal pro Reflex na svůj vstup do KSČ. Bylo mu tehdy necelých 23 let a nikdo netušil, jak výraznou stopu v historii země zanechá.
„Byl ještě mladý, pořád se rozvíjel a rozkoukával,“ popisuje historik. „Ale nahrála mu doba a atmosféra ve společnosti, která se posunula silně doleva. Lidé ještě měli v paměti hospodářskou krizi a s ní spojenou vysokou nezaměstnanost, což už nechtěli nikdy zažít.“
Jakeš začal působit jako funkcionář Československého svazu mládeže, od roku 1947 pracoval v národních výborech a v mládežnickém hnutí rychle stoupal. Nebyl žádným řečníkem a rozeným vůdcem, ale svojí pracovitostí si vybudoval dobré jméno u nadřízených.
Už tehdy platilo, že pokud dostal nějaký úkol, nepřemýšlel o jeho znění a snažil se jej bez okolků splnit. To mu ostatně vydrželo také v pozdějších letech.
Nadějný kádr z Gottwaldova absolvoval čtyřměsíční kurz stranické Ústřední politické školy a poté už měl cestu v kariérním žebříčku umetenou. Jeho vrchol přišel v letech 1950–1952, kdy byl předsedou Jednotného národního výboru v Gottwaldově, což je ekvivalent dnešní pozice primátora. Při nástupu do této pozice mu bylo teprve 28 let.
„Výrazně se podílel na kolektivizaci venkova a obyvatele se snažil všemi silami přimět, aby vstupovali do nově založených Jednotných zemědělských družstev, což byla tenkrát oficiální stranická linie,“ zmínil Macháček.
Když se Jakeš o mnoho let později ve vedení partaje zabýval zemědělskou politikou, usilovně podporoval JZD Slušovice v čele s agronomem Františkem Čubou.
„Normalizační vedení KSČ v čele s Husákem mělo ke Slušovicím trochu odtažitý vztah, dívalo se na ně skrz prsty. Jakeš se však za Čubu otevřeně stavěl, byli spolu v kontaktu,“ konstatoval Macháček.
Stal se karikaturou a symbolem doby
Ale zpět do let brzy po únoru 1948, kdy v zemi umírali oponenti komunistického režimu. Jakeš ve zmíněné autobiografii cynicky popisuje „atmosféru tolerance a spolupráce“ během mírových manifestací po církevních poutích na Velehradě či jinde.
Připouští, že při kolektivizaci venkova se „řadě poctivých lidí stala křivda“, ale jednoduše se s tím vypořádá tvrzením, že většina z nich se stejně „začlenila do socialistické společnosti, přispívala k jejímu budování a aktivně se zúčastňovala veřejného života“.
Lidé tehdy podle něj žili spokojeně. A politické procesy? „I zde došlo k omylům a chybám,“ připouští, nicméně hned dodává: „Intenzita tohoto zápasu i počet postižených byly však dány převážně odporem protivníků socialistické cesty či metodami, jež uplatňovali.“
Spoluzodpovědnost za tyto případy podle něj nese Západ, který „vyhlásil program likvidace socialismu, vyzýval naše občany k protisocialistické činnosti a emigraci.“
Mimochodem, v roce 1950, kdy Milada Horáková a další účastníci politického procesu dostali trest smrti, si Jakeš pochvaloval, že s manželkou dostali pěkný byt v novostavbě ve čtvrti Julia Fučíka v Gottwaldově.
„Události kolem sebe vnímal, ale bral je jako součást procesu, který začal po roce 1948. Pokud je mi známo, coby předseda národního výboru ve Zlíně neměl osobní zodpovědnost za průběh politických procesů. Věnoval se především kolektivizaci venkova a samosprávní agendě,“ podotkl Macháček.
Město opustil v roce 1952, kdy zamířil do Prahy na místo tajemníka Ústředního výboru Československého svazu mládeže. Zpočátku se mu moc nechtělo, stejně jako jeho ženě. Nakonec ale svolil, nic jiného mu ostatně ani nezbývalo. Řada publicistů či historiků přitom s odstupem času tvrdí, že právě pozice okresního funkcionáře KSČ představovala strop jeho možností.
„Jakeš nebyl politik formátu například Gustáva Husáka, ať už stylem vystupování, nebo schopností taktizování. Nebyl to žádný zákulisní hráč, ale ani hlupák. Nicméně jeho veřejná vystoupení vyznívala poněkud jednoduše,“ řekl Macháček.
„Postupem času se stal pro lidi karikaturou a symbolem doby. To, co se o něm dnes říká, tak vypovídá především o našich vlastních představách o minulosti i dnešku.“
