Před pár lety ho kolegyně muzikantky přemluvily, aby si na vystoupení oblékl ženský kroj. Na akci Folklorní legendy tehdy přijely čistě ženské kapely a Jakub Popelka, coby člen straňanské Cimbálové muziky Vlasty Grycové, byl jediným zástupcem mužského pohlaví.
„Byla to jen taková legrace,“ vzpomíná s úsměvem Popelka.
I tato historka jasně dokazuje, že moravský fenomén cimbálových muzik, které od 19. století zastupovali výhradně muži, se v posledních letech zásadně změnil.
Ženy už v nich nejsou žádnou výjimkou, spíše naopak. Smíšených kapel i těch, ve kterých slabší pohlaví převládá, stále přibývá.
Jedna z prvních vznikla před šestnácti lety v Hluku. A byl to záměr. „Když se nám narodily děti, tak jsme se trhly od chlapů, se kterými jsme hrávaly v muzice. Protože vystupovat po večerech na plesech už nešlo. Založily jsme si vlastní, abychom si zahrály na vernisážích a koncertech a stíhaly při tom i děti,“ vysvětlila vedoucí CM Ženičky Kateřina Říhová.
Čistě ženskou kapelu mají také Valašské Klobouky, kde od školních let hrají dívky v Cérčí cimbálové muzice. Původně byla smíšená, ale když se před pěti lety mateřský soubor Klobučan chystal na zájezd do Turecka, kluci byli potřeba na tancování. „Cérky začaly cvičit a ukázalo se, že jim to jde. Ogaři stejně na kvalitu trochu kašlali, šli do puberty – a nakonec jsme se rozhodli, že to udržíme jako čistě ženskou muziku,“ popsal umělecký vedoucí Ladislav Tarabus.
Lapčíková: Muzikanti se na mě dívali jen jako na okrasu v kroji
Tuto cestu ženám dávno předtím jako jedna z vůbec prvních vyšlapala uznávaná zlínská cimbalistka Zuzana Lapčíková. Už v polovině 90. let, kdy by se ženy za cimbálem stále daly spočítat na prstech jedné ruky, pronikla do mužských muzik.
„Atmosféra tehdy byla úplně jiná než dnes. Většina muzikantů se na mě dívala jen jako na okrasu v kroji. Byl to výsostně mužský svět a ustát to, že mladá subtilní dívka může hrát vedle dvoumetrového chlapa a že několikahodinový koncert vydrží i fyzicky, nebylo vůbec snadné,“ vybavuje si Lapčíková.
I díky ní se ženy nakonec prosadily. Stačí se v regionu podívat třeba na názvy cimbálových muzik, které odkazují k mužské legendě nebo zakladateli – a pak si projít její současné obsazení. Ženy hrají třeba i v Cimbálové muzice Jaroslava Pavlíka z Bojkovic, Jiřího Nechanického ze Vsetína nebo Josefa Marečka z Uherského Hradiště.
A odborníci na tom nevidí nic zvláštního. Emancipace změnila v minulém století mnoho profesí a logicky se dotkla i dechových muzik nebo filharmonií a orchestrů.
„Jen Česká filharmonie se dlouho držela jako čistě pánský klub. A podívejte se na ně dnes,“ poukázala Lucie Uhlíková z etnologického pracoviště Akademie věd ČR, která učí hře na cimbál na zlínské základní umělecké škole.
Právě dřívější „lidušky“ neboli lidové školy umění k rozvoji dívčích muzik hodně pomohly. Když kluci neměli takový zájem o školní cimbálovku, nahradily je šikovné dívky. Stejné složení pak často vydrželo dětem až do puberty a dospělosti. Reakce publika přitom bývaly ze začátku různé.
„Starší muzikanti ženy v muzice dřív možná vnitřně odmítali. Někdo mohl mít předsudky. Dnes už to tak ale není,“ naznačil etnograf Petr Číhal ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti, který o cimbálových muzikách napsal studii.
Negativní reakci nezažily ani Ženičky. Konzervativní Slovácko je přijalo, převládla zvědavost a hodně příznivců samozřejmě našly mezi ženami.
V současnosti patří mezi vyhledávané muziky, vystupují s ženským sborem Klebetnice z Hluku, byly nominované na folklorního Foskara a natočily cédéčko u uznávaného a dnes již zesnulého hudebníka Jana Rokyty.
Chlapi hrají rychleji, víc nahlas. My máme rády milostné písně
Podobný úspěch mají i ostatní kapely. Kvalitou jsou se svými mužskými kolegy srovnatelné. Rozdíl je většinou znát jen ve výběru repertoáru a důrazu.
„Měla jsem strach, jak nás přijmou, jestli se nebude říkat, že takzvaně nemáme koule,“ vzpomíná na začátky Říhová.
Ženy zároveň připouštějí, že jejich koncert má jinou atmosféru.
„Samozřejmě, že hudba je jiná,“ souhlasí Anna Přikrylová, vedoucí CM Vlasty Grycové. V kapele, která nese jméno známé zpěvačky a její maminky, má své dvě dospělé dcery a také kamarádky.
„Chlapi hrají rychleji, víc nahlas, může to být divočejší. My naopak rády hrajeme milostné písně,“ upozornila na společný znak ženských kapel.
„Natočili jsme tři cédéčka a převážně tam máme ženské písničky,“ dodal basista CM Bukovinka z Bystřice pod Hostýnem Radek Cahlík.
I v ní mají ženy převahu. Podle Cahlíka to má spoustu výhod, mimo jiné třeba příznivé ohlasy od mužského publika. „Když hrajete s bandou krásných holek, kterým muzika jiskří z očí, je na celou kapelu lahodnější pohled,“ dodal.
I tak má Zlínský kraj pořád dost ryze mužských cimbálových muzik. Jedinou nevýhodou těch ženských pak zůstávají mateřské povinnosti, kdy si muziky musejí dát třeba půlroční pauzu nebo vystoupení kvůli dětem omezit.
