Když se herec dozvěděl, že právě on se stane Lelíčkem, velmi mu to polichotilo.
„Trošku se bojím, aby diváci nesrovnávali s filmem. Ale naše hra je posunutá zase trošku dál, je zaktualizovaná a vztažená k současnému politickému dění,“ domnívá se Blumaier.
Roman BlumaierNarodil se v roce 1983. Vystudoval umělecké kovářství, pak absolvoval na JAMU obor klaunská scénická a filmová tvorba. V sezoně 2009/2010 měl angažmá u Národního divadla Brno a v září 2010 se stal stálým členem souboru Městského divadla Zlín, kde strávil pět let. Diváci jej znají jako Janka ve Věci Makropulos, Brindsleyho Millera v Černé komedii či Felixe v Největším z Pierotů. Se Zlínem se loučí hlavní rolí v satirické komedii Agent František ve službách Sherlocka Holmese. Vrací se do Národního divadla v Brně. |
Premiéru inscenace, která vznikla podle novely pozdějšího baťovského ředitele Huga Vavrečky, připravil režisér Patrik Lančarič.
Co pro vás bylo na postavě Lelíčka nejtěžší?
Určitě najít hranici mezi tím, aby ta postava byla komická, ale stále uvěřitelná. Aby to nebyla jen opičárna, ale měla reálný základ. Inscenace otevřela témata, která se dotýkají dnešní doby.
Jaké jsou tedy paralely s dneškem?
Pokud se diváci alespoň minimálně zajímají o světové dění, narážky pochopí. Hlavní linka odkazuje ke vztahu Evropské unie a Ruska a vůbec k neblahým událostem na východě Evropy. Když jsme se hrou začali před několika měsíci zabývat, ještě vůbec tam konflikt nebyl tak vyhrocený jako dnes.
Jaký je posun oproti Vavrečkově předloze?
Celá novela se musela aktualizovat, jinak by byla naprosto nehratelná. Když jsem se dozvěděl, že ve hře hraju, hned jsem si knížku přečetl a zděsil jsem se, co je to za škváru. Ten text mi nebyl sympatický v podobě, jak to Vavrečka napsal. Říkal jsem si, že jsem teda zvědav, co s tím chtějí dělat a co se s tím vůbec dá dělat.
Změnil jste názor?
Naprosto jsem otočil. Dostali jsme přepracovaný, aktualizovaný text, ve kterém je spousta věcí k hraní. Některé textové pasáže jsou zachované, ale bylo třeba dát je do jiného kontextu nebo mírně posunout. Dodat té povídce spád, šmrnc. A to se povedlo.
Nebojíte se srovnání s filmem a hlavně s Vlastou Burianem?
Trošku bojím. Ale tento Burianův film nepovažuji za jeho nejzdařilejší. Třeba Přednosta stanice, Anton Špelec, ostrostřelec nebo Ducháček to zařídí jsou perfektní. Mají vypracované gagy, jsou dynamické. Ale Lelíček je mdlý.
V čem se liší vaše hra a film?
Podle předlohy všemu šéfuje Sherlock a Lelíček je vlečený událostmi a děním. U Buriana je tomu opačně, všechno si hodně upravil, aby si ve filmu mohl dělat svoje kejkle. A naše verze je tak na půli cesty. Sherlock je ten, který děj hodně táhne, ale hodně příležitostí má i Lelíček, i když není tak aktivní jak u Buriana.
Vašim partnerem v roli Sherlocka je Pavel Vacek. Jak se vám s ním hraje?
Pavel je pedant. Teprve až perfektně umíme text, můžeme improvizovat. Říkal jsem si, že je to super, Vacek se naučí text a já si budu vedle něj dělat svoje ptákoviny. Nakonec to tak není, musel jsem se učit taky. (směje se)
Lelíček je vaší poslední rolí ve Zlíně. Proč odcházíte do Brna?
Já se tam vracím, jsem Brňák. Se Zlínem jsem se moc nesžil. Nemyslím s divadlem, to je naprosto skvělé, ale s městem. Jsem spíše kavárenský typ, chybí mi tady pestřejší společenský život.
