„Sestra onemocněla akutní leukemií ve svých 45 letech, a ačkoliv jsme čtyři sourozenci, jen já jsem vyhovovala jako dárce,“ popisuje Vaculíková.
Dnes už mají ženy zákrok za sebou, i první kritické měsíce. Vyhlídky na uzdravení jsou dobré, i když je ještě daleko.
„Chci o tom mluvit, třeba tím motivuji další lidi, aby se nechali zapsat do registru dárců. Za každého takového jsou ti, kteří onemocní, ale i lékaři, velmi vděční,“ říká žena, která pracuje na oddělení cizinecké policie ve Zlíně.
Stát se dárkyní? Šance jako na první cenu ve sportce
Vraťme se ale na začátek. V roce 2001 se Vaculíková rozhodla vstoupit do registru. „Ptala jsem se tehdy sestřičky, jaká je šance, že budu dárkyně. S úsměvem mi odpověděla, že zhruba jako vyhrát první cenu ve sportce,“ vzpomíná žena.
„Tu jsem teda nikdy nevyhrála, možnost zachránit lidský život ale považuji za větší výhru,“ usmívá se.
V té době se toho o darování kostní dřeně mnoho nevědělo, tradovalo se, že je extrémně bolestivé, což dárce zrovna nelákalo.
Dnes je osvěta mnohem větší, veškeré informace se dají najít na webových stránkách www.kostnidren.cz a do povědomí lidí se leukemie dostává i díky odvaze samotných nemocných.
Je potřeba bojovat a pozitivně myslet
Tabu před pár lety prolomila mladá maminka ze Zlína Petra Slavíková. S tvrzením, že nepotřebuje soukromí, ale dřeň, zveřejnila svůj příběh na Facebooku. Registr se tehdy rozrostl o stovky nových jmen a mluvit začali i další pacienti (více zde). Ti jsou přitom ve velmi těžké situaci.
„Po sdělení takové diagnózy se většině lidí zhroutí svět, ale jak nám řekla paní doktorka, nemoc je léčitelná a vyléčitelná, jen je třeba bojovat a pozitivně myslet,“ vzkazuje Vaculíková.
Transplantace proběhla letos v lednu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Kostní dřeň lékaři dárkyni odebrali pomocí separátoru, tedy z krve. Zjednodušeně se to dá popsat jako dlouhý odběr krve.
Z žíly na jedné ruce ji odebírají, pomocí speciálního přístroje separují krvetvorné buňky a do žíly ve druhé ruce zase krev vracejí. V tomto případě to trvalo dva dny.
„Nezastírám, úplně bez bolesti a trochy nepohodlí to není. Přesto rozhodně stojí za to a reálně někomu pomůže,“ říká Vaculíková.
