Bude to šestnáct let, co je na vozíku. V roce 2003 na Zdeňka Šafránka v práci spadla plošina na přepravu osobních aut, která vážila jeden a půl tuny. Přesekla mu míchu a bylo jasné, že na nohy už se nepostaví.
Od té doby plakal jen dojetím při narození svých dětí. Jinak neuronil ani slzu. Až do letoška. Dlouholetá opora zlínského sledge hokejového týmu a kapitán české reprezentace v tomto roce zažil chvilky, které si nedovedl představit ani v nejhorších snech.
Zdravotní trable pro něj přitom nejsou novinkou, má za sebou několik operací. Dosud se s tím ale vždy dalo fungovat – jak v běžném životě, tak ve vrcholovém sportu. To se teď změnilo. „Ještě na březnové paralympiádě v Jižní Koreji jsem byl v cajku. Měl jsem po ní ještě nějaké sportovní aktivity a potom jsem si řekl, že si dám pauzu. Odpočinu si, budu se věnovat rodině, budeme jezdit na výlety. Vydrželo to asi měsíc,“ líčí.
Když začne zjišťovat, že se s ním něco děje, většinou už je pozdě. Jeho častým problémem jsou takzvané dekubity – proleženiny, kdy dojde k poškození měkkých tkání. Nejde jen o odřeniny či otlaky, ale i vnitřní záněty v těle. Když se tvoří, necítí je. Až ve chvíli, kdy vygradují ve vážný problém.
Z rány mu vypadlo několik úlomků kostí
„Někdy koncem dubna jsem začal dostávat horečky a na zadku se mi udělal velký bolák, taková bílá bulka. Když mi jej rozřízli, stala se z něj během pár dnů díra, do které bylo možné strčit ruku. V ní byly vidět obnažené kosti,“ popisuje Šafránek hrůznou zkušenost.
Okamžitě jej začaly sužovat silné bolesti. Byly k nevydržení. Celé noci nemohl spát. Začal pravidelně užívat antibiotika a nakonec i opiáty, aby bolest alespoň trochu otupil. Polykal asi patnáct prášků denně a cítil se bezmocný.
Všechno vyvrcholilo, když mu z rány vypadlo několik malých úlomků kostí. „Nikdy jsem nebyl zvyklý si stěžovat nebo fňukat. Za celou dobu, co jsem na vozíku, jsem toho ani jednou nezalitoval. Ale když jsem viděl, že ze mě vypadly kosti, vyděsilo mě to. Říkal jsem si, že toto už není normální.“
Nejhorší byl pocit bezmoci při jednání s lékaři. Během krušného období jich Šafránek vyzkoušel bezpočet. S nadsázkou teď říká, že za tu dobu se stal sám specialistou na dekubity. Vytoužené pomoci se mu ovšem nedostávalo.
„Lékaři se mnou nechtěli řešit příčinu. Snažil jsem se jim říct, co jsem vypozoroval, z čeho by to mohlo být. Ale většinou mi odpověděli: Prosím vás pane, to, co říkáte, není možné. Já jsem doktor, tak to nechte na mě,“ popisuje. Když jej takto zpražili několikrát, neměl už chuť pouštět se do dalších a dalších debat. Odborníci navíc měli na jeho nesnáze protichůdné názory – jeden tvrdil, že za to může sport, druhý zase, že sport pomáhá.
Šafránek, který žije ve středočeské obci Pátek, neplnil roli ležícího pacienta. Ani nemohl. I během nejhorších stavů se staral o tři děti. Manželka Kateřina chodila do práce a on vodil holky do školky a školy a s dvouletým synem Filípkem trávil celý den doma. „Naštěstí jsem to zvládal, aniž bych natropil nějaké bolestivé scény. Ani lidé v mém okolí příliš nepoznali, že mi něco je,“ říká.
Do budoucna má ale dobré vyhlídky
Jen žena, která spávala vedle něj, a viděla, jak jej v noci bolesti ochromují, si uměla představit, co prožívá. Snažila se pomáhat, ale nic nezabíralo. Oba byli psychicky zdeptaní. A v několikanásobném paralympionikovi bujel strach, že jednou budou bolesti tak nesnesitelné, že se o děti postarat nezvládne. V té době ho také přepadaly ty nejčernější myšlenky.
„Fakt jsem si říkal, že to skončím. Někde si to švihnu a bude klid. Jen fotky dětí a myšlenky na rodinu mi pomáhaly zahnat to. Věděl jsem, že tu pro ně musím být.“
Zdeňkovi nakonec pomohlo, že se veřejně svěřil. Své zdravotní problémy detailně popsal pro projekt Příběhy lidí a článek z webu se rychle šířil na sociálních sítích. Spustil obrovskou vlnu zájmu. Šafránek získal pozornost lékařů, velkou finanční podporu od dárců i velmi důležitý termín operace, která ho měla problémů zbavit.
Podstoupil ji koncem října v pražské nemocnici na Vinohradech. Čtyřicet dní ležel v nemocnici a domů se vrátil až teď před Vánocemi. O tom, že by měl definitivně vyhráno, zatím raději nemluví. „Všichni říkali, že paní doktorka, která mě operovala, udělala na sále zázrak. Několik zákroků už mám za sebou, tělo už dostalo zabrat, tak to bylo velmi komplikované. Teď v prosinci mám ještě klidový režim a čekám, jak se mi to zahojí,“ svěřuje se Šafránek.
Do budoucna má ale dobré vyhlídky. Vzal si jej pod křídla šéflékař českých olympioniků Jiří Neumann, v příštím roce podstoupí řadu vyšetření a bude se pátrat po příčině jeho potíží. Podstoupí magnetickou rezonanci s cílem najít ohnisko problému, aby se utrpení už neopakovalo.
A rád by si splnil také poslední sportovní sen. „Když to půjde, rád bych se rozloučil se sledge hokejovou reprezentací na jaře na mistrovství světa v Ostravě,“ přeje si kapitán národního mužstva.
Mimochodem, jeho sledge hokejový příběh, je velmi zajímavý. Do svého úrazu sportu nijak zvlášť neholdoval. „Z pravidel hokeje jsem věděl jen to, že cílem je dopravit puk do branky,“ usmívá se Šafránek. Jeho idolem byl handicapovaný sportovec Martin Němec. Po něm nosí číslo 24 na dresu. A během let se vypracoval ve sledge hokejovou legendu, která je sama vzorem pro ostatní.
Hokej miluje, je ale čas jít dál
V barvách Zlína odehrál pět fantastických sezon. Jak sám říká, nejlepších v kariéře. Získal zde čtyři mistrovské tituly. Když přitom do Zlína přicházel, klubu chyběli hráči a na úspěchy to příliš nevypadalo. „Jedna cesta do Zlína je 300 kilometrů. Pět let jsem dojížděl na tréninky i zápasy a stálo to za to. Vždycky to v klubu mělo skvělý náboj, spousta legrace, výborná atmosféra. Mám tu spoustu přátel i z nesportovního světa. Rád bych, kdyby se tu sledge hokeji dařilo i nadále a to kouzlo tam zůstalo,“ vzkazuje.
Příští rok mu bude 37 let a sledge hokej se na vrcholové úrovni dá hrát i v padesáti. Sám jej ale chce upozadit. „Pokud vyjde mistrovství světa, bude to rozlučka. Rád bych pak ještě hrál na rekreační úrovni, ale přednost dostane rodina. Ten sport miluji, obětoval jsem mu toho hodně, spoustu peněz i času, jenže je čas jít dál,“ říká Šafránek.
A má ještě jedno velké přání. Rád by v budoucnu pomáhal handicapovaným lidem, kteří bojují s podobnými zdravotními problémy. Chtěl by se podílet na platformě, která by se o ně postarala.
„Dekubity jsou obrovským problémem celé handicapované veřejnosti, nejen sportovců. A lidé by si zasloužili vědět, na koho se mají obrátit a jak tyto obtíže řešit. Na jednom projektu už se pracuje, tak uvidíme,“ naznačuje s optimismem sportovec, který se letos těší na Vánoce, jako snad ještě nikdy. „Hlavní je pro mě, že budu zdravý a budu moct krásně svátky trávit s rodinou.“
