Jsem vděčný lidem, co sedí v sále s rouškou, říká zlínská herecká legenda

Na život ve Zlíně si dlouho nemohl zvyknout, dnes přitom patří mezi nejznámější herce zdejšího Městského divadla. Rostislav Marek před nedávnem oslavil 60 let a v rozhovoru mluví o proměnách zlínského divadla, vztazích mezi herci nebo motoru v podobě návratu diváků do hlediště.

Ve zlínském, i když tehdy ještě gottwaldovském divadle debutoval v roce 1984 v roli Gustava v inscenaci Těžká Barbora. Kdo mohl čekat, že Rostislav Marek spojí s hereckým souborem v Baťově městě celý další profesní i osobní život?

„Dnes už se považuju za kovaného Zlíňáka,“ usmívá se kroměřížský rodák, který ve čtvrtek 17. června oslavil 60 let.

Kdy se ve vás zrodila láska k divadlu?
Hodně mě ovlivnil dědeček, což byl renesanční člověk a milovník umění. Měl jsem za minulého režimu nevyhovující politický profil a rodiče mi říkali, že to musím přebít školními aktivitami. Takže jsem hrál divadlo, reprezentoval ve školních olympiádách a chodil do spousty kroužků. Ve třeťáku na gymnáziu mě pak spolužáci a paní profesorka doslova přinutili, abych se přihlásil na JAMU do Brna.

A vzali vás hned.
Dva ročníky nade mnou byli Luděk Randár, Radoslav Šopík, Helena Čermáková a jeden ročník výše taky jistá dívka jménem Jana Kafková, s kterou jsem se seznámil na chmelové brigádě a dnes jsme manželé. Po škole jsme šli do tehdejšího Gottwaldova a Divadla pracujících, které mělo výborné renomé.

Jak jste se ve Zlíně zabydlel?
Nemohl jsem si tady zvyknout. Na rozdíl od Kroměříže, odkud pocházím, tady schází větší historická souvislost. Ten strohý funkcionalismus a neustálé zbožšťování baťovského úspěchu mi postupně začaly skoro až vadit. Ale to jen na okraj. Zlín je bezpečné, klidné a stále zelené město, jen mi přijde, že by mohl více žít. Rád bych tady viděl spoustu malých obchůdků, kaváren, kulturních klubů a obecně míst, kde by se lidé setkávali.

V divadle letos kroutíte už sedmatřicátou sezonu v řadě. Letí to, že?
Ani mi nemluvte. (směje se) Když jsem přišel, zažil jsem pány Tokoše, Třísku a další bardy, vůči nimž jsem měl obrovskou úctu. Když se na mě pan Tokoš podíval během inscenace, bral jsem to jako poctu, u mladých herců to nedělal. A když byla generálka, nesmělo se na chodbě hlasitě promluvit. Byl to výraz určité úcty k řemeslu, jež by neměla vyprchat.

Vybrané herecké role očima Rostislava Marka

Frankenstein (1993)
„První velký divadelní muzikál ve Zlíně. Zahrál jsem si rockovou hvězdu, což s mými 190 centimetry a tehdejšími hustými dlouhými vlasy ještě šlo. Vzpomínám si, že hlavní píseň mi Milan Nytra přinesl až tři dny před premiérou se slovy: Ovoce spadne, až když je zralé. Lidi se mě dodnes ptají, jestli Frankensteina ještě hrajeme, prý se jim moc líbilo, jak jsem jezdil na pódiu na lyžích.“

Lakomec (1999)
„Režisér Balaďa chtěl energického herce a já jeho představu splnil, zároveň jsem tehdy byl jedním z nejmladších divadelních Harpagonů v historii. Byla to nesmírně fyzicky náročná role, za jedno představení jsem zhubl dvě tři kila. Dost mě to vyčerpávalo, ale zpětně převažuje pocit radosti.“

Mistr a Markétka (2005)
„Bulgakova miluju a tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Je to silný příběh o svobodě, nezávislosti, lásce a taky je tam humor. Vřele doporučuji. Hru režíroval Dodo Gombár, můj kamarád a člověk, který dokázal herecký kolektiv úžasně stmelit. Nápady z něj doslova sršely, byla to úžasná spolupráce.“

Já, Baťa (2017)
„Hodně jsem díky tomu načetl historii Zlína a postava Jana Antonína Bati se mi vryla pod kůži. Potkal jsem se i s jeho vnučkou, paní Dolores. Byla to jedna z nejintenzivnějších prací v mém životě, moc mě potěšily kladné ohlasy místních lidí. Někteří mi říkali, že netušili, jak velká osobnost J. A. Baťa byl. Tomáše zná každý, ale jeho bratr byl vždy v jeho stínu. Podle mě nezaslouženě.“

Šakalí léta (2021)
„Rock’n’rollový muzikál, kde hraji esenbáka Prokopa, jehož ve filmu ztvárnil Josef Abrhám. Líbí se mi, že jde o postavu, která prozře a bolševickému režimu se dokáže vzepřít. Komunisty nesnáším a nikdy by mě nenapadlo, že třicet let po revoluci budeme mít obavu, že by se něco mohlo zase zvrtnout. Inscenace je laděná jinak než filmové zpracování Jarchovského scénáře, není tak lehkovážná.“

Dnes se tak děje?
Doba je jiná. Obecně se mi zdá, že se vytratila komunikace mezi lidmi. Dnes si každý sedne, hned vytáhne mobil a uzavírá se sám do sebe. Dostává se to i na pracoviště. Vztahy mezi lidmi jsou jiné. V divadle třeba bývalo zvykem, že jsme po představení vyrazili na pivo či víno a tam jsme všechno probrali. Dnes už se skoro vůbec nechodí a celkově mi chybí větší sounáležitost s divadelním životem. Ale je to možná i tím, že jsem starší, usedlejší a je mi lépe s ženou u rodinného krbu.

Vaše manželka byla dlouholetou dramaturgyní divadla, ale v roce 2009 ji postihly vážné zdravotní problémy a poté odešla do invalidního důchodu. Bylo těžké soustředit se tehdy na práci?
Bylo to složité období. (odmlčí se) Měli jsme tenkrát před premiérou Sluhy dvou pánů, což je komedie, u níž se divák musí smát. Hraní pro mě bylo terapií a povzbuzením, abych neklesal na mysli. Pomáhalo mi v naději, že to zvládneme.

Podařilo se, nepříznivé lékařské diagnózy se nakonec nenaplnily.
Byla to velká životní zkušenost. Díky ní už dnes nedokážu být nespokojený a vážím si věcí, jež se někomu zdají samozřejmé. Jsem šťastný za každý nový den, a i když tady spolu sedíme (rozhovor se konal na zahrádce kavárny poblíž centra Zlína - pozn. aut.), slyším v tom městském ruchu poezii a něco, co mě nabíjí.

Ještě k rozdílům mezi dřívější a současnou hereckou generací. Pozorujete to i jako pedagog herecké výchovy na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění?
Jsem typ učitele, který si dělá starosti s tím, jaké uplatnění budou mít moji žáci. Kolikrát si u nich říkám, zda by nemohli být trochu zodpovědnější a aktivnější. Přijde mi nevhodné prosit je, aby si přečetli knihu nebo vyrazili na výstavu. Ale takoví zkrátka mladí jsou. Já se jako pedagog snažím jejich talent využít a posunout je dál. Jak s tím naloží, je už na nich.

Pojďme ještě zpátky k divadlu ve Zlíně. Jak se podle vás za ta léta změnilo?
Pamatuju si, že velký zlom přišel po roce 1989. Zbavili jsme se pana ředitele, který nám revolučním činovníkům moc nepřál, a přišel nový umělecký šéf Josef Morávek, jenž přinesl svěží vítr. Byly to nádherné časy, měli jsme až bezbřehé možnosti, co se dá hrát. Jenže zároveň nastal velký odliv diváků, hráli jsme třeba pro třetinu sálu. To bylo neradostné.

Postupně se však lidé vrátili. I díky legendárnímu muzikálu Frankenstein, jenž měl premiéru v roce 1993 a v němž jste ztvárnil hlavní roli.
Najednou nebyly vstupenky k sehnání a musely se do sálu dávat přístavky. Byl to pro nás obrovský motor. Před koronavirovou pandemií jsme měli v divadle krásné návštěvy, teď nevím, co bude. Jsem neskonale vděčný lidem, kteří do divadla přijdou a sedí v hledišti s rouškou. Vím, jak je to pro ně nepříjemné, ale nic s tím nenaděláme.

Těšil jste se na jejich návrat?
Ani nevíte jak. Před plným sálem se hraje úplně jinak, než když je poloprázdný. To znají i sportovci.

Oceňujete, že je dnešní divadlo dramaturgicky jasně vyprofilované?
Ano. Líbí se mi, že v posledních letech hrajeme hry od regionálních autorů či vztahující se ke kraji. Někdo nám klade za vinu, že jsme příliš angažovaní, narážím zejména na inscenaci Ovčáček, čtveráček. Podle mě ale vždy bylo úlohou herců, aby poukazovali na společenské problémy. Neměli bychom být alibistické a zkostnatělé divadlo, jež se bojí projevit svůj názor. Máme dobré vedení i talentované mladé herce. O budoucnost zlínské scény se proto nebojím.