Ten pohled komunisty drásal. Památník Tomáše Bati prostě nešlo přehlédnout. Ostatně stejně jako celou urbanistickou koncepci meziválečného Zlína. Jedinou možností bylo přebudovat funkcionalistickou perlu v socialistické město. A postavit budovu, jež by Gahurovu stavbu přebila.
To beze zbytku splňovaly plány na budovu krajského národního výboru. Architekti, kteří nabídli své návrhy, dostáli požadavkům socialistického realismu – monumentální domy byly v zajetí historizujícího stylu s římsami, věžičkami, balustrádami a na jejich vrcholech se tyčily sochy dělníků.
Nápady naštěstí zůstaly jen na papíře. S budovou krajského národního výboru nejvíce zabodoval v roce 1952 návrh architektů Rozhona, Staši a Zikmunda. Umístili ji do parku Komenského, kde dnes stojí Kongresové a Univerzitní centrum.
Vzniklo by tak nové náměstí s náznakem dopravního rondelu, v jehož středu se tyčila socha Klementa Gottwalda.
„Budova měla velmi členitý půdorys, nevyvážené proporce hmot a byla završena monumentálním sousoším. Na severní straně náměstí zavřela další výrazná hmota s nezbytnou věžičkou. Tou také architekti dokonce ozdobili i Památník T. Bati,“ zhodnotil v publikaci Zlín nepostavený architekt Pavel Novák.
Náměstí Práce mělo smůlu, stavěly se byty
Tím by se potlačila funkce baťovského náměstí Práce, což odpovídalo dobovému záměru. Právě náměstí Práce mělo velkou smůlu. Plánů na jeho dostavění bylo několik, dodnes je však urbanistickým traumatem města. Ve svých návrzích se mu věnovali architekti od Gahury až po Jiřičnou. Žádný se neuskutečnil.
Gahura předložil svůj velkolepý plán na dostavbu náměstí Práce v roce 1935, jenže už se podle něj nestihlo nic postavit. Za války doba novým stavbám nepřála, po ní dostala přednost bytová výstavba ve východní části města, v 70. letech se pak začalo budovat největší sídliště Jižní Svahy.
Přednáška Co mohlo stát ve ZlíněProjekty, které se ve Zlíně nikdy neuskutečnily, připomene na přednášce Zlín nepostavený kurátorka sbírky architektury Krajské galerie výtvarného umění Ladislava Horňáková. Koná se v Grafickém kabinetě galerie ve 14. budově baťovského areálu 30. srpna v 17 hodin. Je doprovodnou akcí výstavy věnované významnému zlínskému architektovi Pavlu Novákovi. |
„Gahura počítal s dostavbou Obchodního domu, měla to být větší hmota. Měl se zarovnat k náměstí Práce, kino by se posunulo do linie se Společenským domem a prostor doplňoval monumentální památník se sochami. Na jedné byl Tomáš Baťa, na druhé Jan Antonín a mezi nimi významné osobnosti. Nad kinem měl přibýt i lékařský dům a úřady,“ popsala kurátorka sbírky architektury v krajské galerii Ladislava Horňáková.
Vše zůstalo jen na papíře. Stejně jako návrh architekta Ivana Přikryla z roku 1977, který počítal s devatenáctipodlažní, téměř 80 metrů vysokou budovou přibližně v místech dnešní ekonomické fakulty.
Byla by protiváhou Karfíkova mrakodrapu. Sloužit měla podniku výpočetní techniky či ředitelství obuvnického průmyslu.
„Byl to jeden z nejzdařilejších pokusů o dotvoření náměstí. Budova by výrazně zasáhla do obrazu města, změnila jeho zažitou siluetu a pohledově uzavřela náměstí, čímž by mu dala jistý prostorový řád,“ pochválil plány architekt Novák v publikaci Zlín nepostavený.
Z jeho vlastní tvůrčí dílny pak pochází návrh na Dům techniky z konce 80. let, který měl stát nad Velkým kinem. Po sametové revoluci se tam však postavily bytové domy.
Nejnovějším pokusem, jenž zůstal v šuplíku, je i studie zlínské rodačky Evy Jiřičné, která náměstí Práce upravila na prostor se zelení, západní stranu ale domy nezastavěla. Radnice nakonec vybrala projekt architekta Chládka. Změnil se tak podchod a bezprostřední okolí, zbytek náměstí zůstal.
„Je škoda, že se neuskutečnila první Gahurova vize, kdy chtěl z továrny východ přímo na náměstí a auta by svedl do podjezdu. I když dnes už by byl zřejmě poddimenzovaný,“ zmínila Horňáková.
Nádraží pro Zlín navrhl už za války Gočár
Návrhy na krajský národní výbor nebo úpravy náměstí práce jsou jen zlomkem neuskutečněných plánů. K těm dalším patří třeba přestavba nádraží. Už za války, v roce 1942, vytvořil Josef Gočár výkresy s novým nádražím. Nestojí dodnes.
Stejně jako celková dopravní obslužnost Zlína. Už na konci šedesátých let vypracoval inženýr Pařízek dopravní studii Podřevnicka.
„Počítal s vybudováním nového nákladního nádraží v Loukách, osobního nádraží v Prštném a zrušení zbytku trasy do Vizovic. V silniční dopravě překládá v prostoru Louk silnici I/49 pod patu Jižních Svahů, kde ji vede po estakádě jako rychlostní průtah extravilánem s mimoúrovňovými křižovatkami až po Cigánov, kde navazuje na Sokolskou,“ vysvětlil v publikaci Novák.
Nestojí ani obří kolektivní domy od Zlína k Otrokovicím, jak je plánoval Le Corbusier, v šuplíku mají architekti plány na přestavbu bývalého soudu v Soudní ulici, na papíře zůstaly i válečné návrhy kostelů, uzavřeno není ani náměstí Míru, jehož dostavbu plánoval už Gahura.
