"Slovácko je místo, z něhož jsem vyšel a do něhož se nakonec vrátím. Jak říká Halas - i kdyby mi oči jenom pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím," vyznal se Petrusek jednou z citové vazby ke zdejšímu kraji.
Na Slovácko se opravdu vždy vracel. A není se čemu divit. Přestože se narodil ve Zlíně, dětství a mládí prožil v Uherském Hradišti, kde jeho rodiče učili. Asi i proto býval výborným žákem.
"Když jsem chodil do třetí čtvrté třídy, viděl jsem jeho fotku na nástěnce. Byli to nejlepší žáci školy," popisuje první "setkání" s Petruskem uherskohradišťský dramaturg a pedagog Jan Gogola.
Jejich životní cesty se pak střetly v 60. letech ve Zlíně na Pedagogickém institutu. Petrusek tam učil, Gogola studoval. A třebaže byli na katedře marxismu-leninismu, žádné agitky se nekonaly. "Přednášel otevřeně a velmi poutavě," říká Gogola, který se s Petruskem spřátelil na celý život.
Za minulého režimu klidně zkoumal i náboženské smýšlení lidí
"Neřešili jsme marxistické názory, právě naopak. Otvíral nám oči a objevoval pro nás nové myšlenkové světy. Bylo to ohromné," vzpomíná další Petruskův student, zlínský publicista Jiří Severin. "Je hrozná škoda, že zemřel."
Miloslav Petrusek Narodil se 15. října 1936 ve Zlíně. Jeho rodiče byli učiteli v Uherském Hradišti, kde prožil dětství a dospívání. V letech 1941 až 1954 vystudoval základní školu a gymnázium v Uherském Hradišti, poté absolvoval obor filozofie a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1961 až 1964 učil filozofii a formální logiku na Pedagogickém institutu ve Zlíně, kde zároveň publikoval první odborné texty z oboru sociologie a aktivně se účastnil snahy o reinstitucionalizaci sociologie jako vědního oboru. V roce 1967 odešel na Univerzitu Karlovu, kde pracoval v Ústavu sociálně-politických věd a na katedře sociologie. V letech 1991 až 1997 byl děkanem Fakulty sociálních věd, v letech 1997 až 2000 pak prorektorem Univerzity Karlovy. |
Petrusek bude navždy patřit mezi nejvýznamnější české sociology. Ne každý ale ví, že právě ve Zlíně této "pavědě", jak ji nazval Stalin, vracel prestiž.
"... tehdy pomalu povstávala ze stalinského popela, pracně a bolestně, ale nakonec se rozlétla jako ten příslovečný pták fénix," napsal v roce 2009 v sociologickém časopisu Petrusek. Společně s kolegou Zdeňkem Strmiskou udělal ve Zlíně první sociologický výzkum, týkal se religiozity kraje.
"Dělat výzkum o náboženském smýšlení lidí bylo tehdy něco neslýchaného," připomíná Zdeněk Dostál, který na Pedagogickém institutu také učil a později byl i primátorem Zlína. "Byl to svobodně smýšlející vědátor."
Studenty dokázal zaujmout
Petruskovi kolegové i studenti si ho vážili nejen pro jeho vzdělanost, ale také pro jeho neformálnost. Nebyl to nepříjemný pedagogický suchar, který vtloukal žákům do hlavy látku.
"Měl přirozený respekt a šarm. Naslouchali mu i studenti tělesné výchovy, což pro něho jako kantora mohlo být to největší vyznamenání," říká s lehkou nadsázkou Gogola.
Studenti měli Petruska rádi, protože byl velmi lidský. Severin si například vzpomíná, jak před studenty okomentoval tehdejší oblíbené komunistické heslo o tom, že když se kácejí stromy, lítají třísky.
Jeho antibonmot zněl asi takto: "Co si mají myslet ty třísky, tedy lidé zavření ve vězení?" Petrusek přestal ve Zlíně učit v roce 1964. Na zdejší kraj a lidi ale nikdy nezapomněl. A to je vzájemné.
