„Už po jejím otevření v roce 1906 se tady scházeli politici, spisovatelé nebo výtvarníci. Dobré jídlo, tanec, lidová i jazzová hudba lákaly nadšené návštěvníky až do jejího hořkého konce,“ konstatovala Blanka Petráková, vedoucí Muzea luhačovického Zálesí.
Originální stavbu nad městem navrhl dvorní lázeňský architekt Dušan Samuel Jurkovič. Jako ubytovna a restaurace sloužila téměř celé století.
Jak vzniklo malé Slovensko na moravském teritoriu
Na začátku jí nikdo takový význam nepřikládal. Vinaři ze slovenské Skalice si stavbu objednali z prozaického důvodu – aby měli kde prodávat svoje víno. Nápad postavit v Luhačovicích dům ve stylu tradičního vinařského sklepa vznikl v hlavě zakladatele skalického družstva Pavola Blaha, který do lázní jezdil jako lékař.
Měl k nim vztah už v minulosti, kdy se tady jeho strýc setkával s otcem Dušana Jurkoviče i otcem Cyrila Holubyho, po kterém je pojmenovaná dnes znovu otevřená Holubyho chata na Velké Javořině.
„Blaho byl duší búdy. Byl to veselý, obětavý a oblíbený člověk a nadšený zpěvák slovenských lidových písní. Posezení na búdě končila často až v ranních hodinách a mnozí současníci vzpomínali na to, jak se Blahův hlas nesl z Malé Kamenné do údolí,“ vysvětlila Petráková.
Jak připomněl Vladimír Blaho ve slovenském periodiku Literárny týždenník, jeho otec tehdy „udělal z búdy malé Slovensko na moravském teritoriu“.
Vzhledem k tomu, že se Pavol Blaho angažoval v politice, začali se v Luhačovicích scházet i jeho přátelé. A búda se tak stala místem, kde se řešilo zrušení maďarské nadvlády nad Slováky. Mezi hosty nechyběl spisovatel Pavol Orzság Hviezdoslav nebo politik Milan Rastislav Štefánik.
Každoroční porady tady míval spolek Českoslovanská jednota a dodnes se traduje, že šlo o nejvýznamnější setkání Čechů a Slováků před první světovou válkou.
„Kdo nenavštívil búdu, jako by ani nebyl v Luhačovicích“
Do búdy rádi chodívali také skladatel Leoš Janáček, malíř Joža Úprka či spisovatelé bratři Mrštíkové. Tehdy se ještě búda jmenovala Slovenská a hosté tady potkávali sestry Dušana Jurkoviče jako správkyně a hospodářky.
„Mladší Anna zde nabízela slovenské lidové výšivky. Emilii připadla úloha hospodyně, kterou i se skromným personálem zvládala na vysoké úrovni,“ řekla historička.
Otec Dušan s manželkou Boženou sem naopak často nejezdili. Ale když tady manželé Blahovi v září 1910 slavili desáté výročí svatby, na oslavě nechyběli. Hosté tady dostávali k pití výborné skalické víno. Vyhlášená byla i zdejší kuchyně, která měla v nabídce hlavně slovenské lidové speciality jako skalické zázvorníky a trdelníky dovážené pravidelně každý týden přímo ze Skalice, pagáčky, prešpurské suchary a český perník.
Když v roce 1913 skalické obchodní družstvo ukončilo své působení v Luhačovicích, búdu i s pozemkem koupil Antonín Drtílek a Slovenská búda se přejmenovala na Slováckou. Nový majitel rozšířil jídelnu s vinným sklepem o taneční parket a zahradní restauraci.
„Tím více platilo staré pořekadlo, že kdo nenavštívil Slováckou búdu, jako by ani nebyl v Luhačovicích,“ poukázala Petráková.
Později búdu získala lázeňská akciová společnost a nájemcem se v roce 1924 stal Adolf Jahoda. „Často tady pořádal oblíbené vepřové hody či pečení živáňské ve venkovním krbu,“ doplnila historička.
Po znárodnění v roce 1948 přešla Slovácká búda ze soukromých rukou pod správu Restaurací a jídelen. Po revoluci prošla restitucí a také několika majiteli. Zájem o ni klesl a i otvírací doba byla nepravidelná.
Záhada ničivého požáru
Bylo krátce před Vánocemi 2002, když hlídač z nedalekého lázeňského domu Přátelství kolem třetí hodiny ráno spatřil oheň, který zachvátil Slováckou búdu
Do půl hodiny byli na místě hasiči, později přijely posily ze Slavičína a Zlína. Oheň dostali pod kontrolu asi po třech hodinách. Nebojovali jen s plameny, ale také se silným mrazem.
„Pokud máte minus patnáct stupňů, jako tomu bylo teď, je každá práce s vodou velmi těžká. Hasiči se proto po patnácti minutách střídali, aby rozmrzli,“ popisoval tehdejší mluvčí zlínských hasičů Roman Vaněk.
Budova však lehla popelem. Nezranil se nikdo, přes zimu totiž provoz v objektu nefungoval. První odhady škod byly vysoké, mluvilo se až o patnáctimilionové ztrátě kvůli historické hodnotě stavby. Nakonec šlo „jen“ o pět milionů.
Búdu tehdy vlastnil majitel z Prahy, který ji pronajímal. Spekulovalo se dokonce o úmyslném založení požáru a pojistném podvodu. Napovídala tomu zjištění, že se rozcházejí odborné posudky na hodnotu budovy z doby před a po požáru.
Policejní vyšetřování ovšem nic takového neodhalilo. Jisté tak je pouze to, že búda byla zapálena úmyslně. Pachatel a jeho pohnutky zůstávají záhadou dodnes.
Od roku 2002 už luhačovický svah zarůstá a zbytky slavné restaurace pomalu mizí. Dnes k ní zabloudí jen výletníci, kteří míří nahoru po lesní pěšině.
„Přestože se občas objeví nějaký nadšenec, který říká, že by chtěl búdu zase obnovit, nikdy k tomu nedošlo,“ uzavřela Petráková.
