Mnozí lidé tvrdí, že nelze v naší zemi vybudovati veliké závody, protože nemáme moře a nemáme tolik uhlí a petroleje jako Amerika. Já tvrdím, že velký blahobyt amerického lidu vybudován jest především na moudrosti a pilnosti tamějšího obyvatelstva. Chci dokázati, že i v naší zemi lze takové závody vybudovati.“
To jsou slova Tomáše Bati, která pronesl v roce 1923 a která beze zbytku splnil. Své zaměstnance vzdělával ve firemní odborné škole, k píli je vedl nadprůměrnými platy i vyplácením podílu na zisku a ze svých závodů vybudoval celosvětové impérium, jež obuvnickou historii píše už 120 let.
Tento kolos, který na přelomu tisíciletí působil v 68 zemích světa a zaměstnával téměř 50 tisíc lidí, vyrostl z malé dílničky na zlínském náměstí Míru, jež byla zpočátku sídlem firmy Baťa. Spolu s bratry Tomášem a Antonínem byla podílnicí i jejich sestra Anna.
Ta se však brzy vdala a z firmy byla vyplacena. Po Antonínově smrti v roce 1908 je Tomáš jediným vlastníkem podniku T. & A. Baťa. Název společnosti na Baťa, akciová společnost změnil až v roce 1931.
Od pondělí až do soboty bylo v dílně pořádně rušno a v roce 1897 se tempo ještě zrychlilo – tehdy nabídl Tomáš Baťa zákazníkům lehké střevíce s koženou špičkou, které prosluly jako „baťovky“.
„Cenově přístupné a přitom přiměřeně kvalitní botky si získaly zákazníky a do Zlína k Baťovi proudily utržené peníze,“ uvedl odborník na baťovské dějiny Zdeněk Pokluda ze zlínské Univerzity Tomáše Bati. „Baťa uměl vyrobit a prodat. Byl to úspěch, tržby raketově rostly.“
V té době už Baťa staví budovy, které položily základ celému továrnímu areálu v srdci Zlína, kam se přestěhoval v roce 1900. Firma tehdy měla 120 zaměstnanců. Místo zvolil strategicky blízko nádraží.
„Úplně první tovární budova již dávno nestojí, ale kus druhé je v areálu dodnes. U jejího projektu stál v roce 1906 architekt Dominik Fey. Část zničilo válečné bombardování v roce 1944, ale část jí zůstala. Dnes je v ní bar Monako,“ poznamenal historik.
Továrna vznikala podle Gahury
Do příběhu budování velkého závodu zasáhl rok 1924, v němž Baťa zavedl pro své dělníky spoluúčast na zisku a začal s výstavbou moderních továrních budov s železobetonovým skeletem. Jestliže tehdy fabriku tvořilo sedm budov, o tři roky později už jich bylo 30.
Nevznikaly živelně, ale podle předem promyšleného Gahurova architektonického plánu.
„Bylo to budování továrny v zeleni. Mezi budovami byly stromy, tráva, oddychová místa. Dnes se na těchto místech šíří beton a dlažba,“ posteskl si Pokluda.
Úspěšné podnikání Tomáše Bati přinášelo firmě prosperitu. Zaměstnancům rostly mzdy. A také jejich úspory ve firemní spořitelně.
Baťovská stopaPodniky, které vyrostly z baťovského základu:
|
Dostávali v ní úrok 10 procent a vklady zde v letech 1925–1932 vzrostly šestinásobně na 152 milionů. Z továrny se prosperita šířila do města, těžili z ní zlínští živnostníci a obchodníci, kteří získávali tržby od tisíců dobře situovaných zákazníků. Nemalé peníze proudily na zlínskou radnici, protože firma Baťa každoročně převáděla milionové dotace do městského rozpočtu.
„Desítky milionů odváděl Baťa i státní pokladně. V roce 1931 odevzdal státu na daních 58 milionů, což stačilo ministru financí k úhradě výdajů tří ministerstev,“ doplnil zlínský historik, který je autorem několika odborných publikací k baťovské historii.
Na fabriku mířila i kritika
Továrna se ale stala i terčem kritiky. Do Ženevy k Mezinárodnímu úřadu práce mířily stížnosti na Baťův údajný „sociální dumping“ – že prý se ve Zlíně nedodržuje pracovní doba a vyžaduje vysoká intenzita práce.
„Tito kritikové pak těžko hledali argumenty v okamžiku, když Tomáš Baťa omezil pracovní dobu na pětidenní pracovní týden. Konkurenti Baťovi neodpustili úspěch, a tak jim nezbývalo, než dále šířit fámy a polopravdy o tom, jak prý zneužívá chudé obyvatele moravského venkova,“ popsal Pokluda.
Šok způsobil rok 1932, kdy Baťa tragicky zahynul. V té době firma zaměstnávala 31 tisíc lidí v tuzemsku i zahraničí. Řízení firmy převzal Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Až do začátku války se počet zaměstnanců zdvojnásobil.
Rychlým tempem se rozvíjel i tovární areál – 21. budova byla doslova zjevením, v předválečném Československu to byla nejvyšší stavba.
Poválečné znárodnění
Do šlapajícího podniku osudově zasáhly politické poměry. Závody byly v roce 1945 znárodněny a boty přešly od ledna 1949 pod značku Svit. Pro továrnu nastala doba stagnace a chátrání.
„Za celé půlstoletí se v ní investovalo jen málo. Paradoxně to svědčí i o tom, že vše v ní bezvadně fungovalo,“ upozornil historik.
Potvrdil to také Tomáš Baťa mladší, když se po Listopadu přijel do fabriky podívat. Dokonce našel stroj, na němž se vyučil.
Příběh velkého zlínského podniku pak definitivně ukončila velká privatizace v 90. letech. Svit se rozdělil na několik částí, které skoro všechny postupně výrobu bot ukončily. Přetrvala například společnost Moleda, která vyrábí slavné „prestižky“.
„Sklady tam má dokonce i firma Baťa,“ připomněl Pokluda. V areálu dále prosperují původně baťovské strojírny, pneumatikárny a další podniky.
Areál bývalých Baťových závodů postupně ožívá. Budovy se stávají centry úřadů, služeb nebo kulturních institucí.
