Na tu dobu má několik vzpomínek, které z mysli už nikdy nevymaže. "Je to až moc silné," vysvětluje Anna Honová.
Před sedmdesáti lety jí bylo sedmnáct let a bydlela s rodiči a sourozenci v Židovně v Uherském Brodě, tedy čtvrti poblíž centra města určené zhruba pětistovce židovských obyvatel.
Stál v ní chudobinec i dvě modlitebny, z nichž jedna byla stejně velká jako dnešní farní kostel. "Jako malí jsme se tam chodívali dívat přes zamřížovaná okna," zavzpomínala Honová.
Židovské děti nejdřív chodily do stejné měšťanské školy jako ostatní. "Hertu, Kateřinu ani Evu jsem ale po válce už neviděla. Skončily v plynové komoře," připomněla pamětnice.
Zakázané mléko a knihy
Separování Židů začalo mnohem dřív. V roce 1941, tedy dva roky před transporty do koncentračních táborů, museli obyvatelé čtvrti dodržovat přísná pravidla.
Nesměli chodit do školy, nakupovat mléko nebo půjčovat knihy. "Proto jsem mívala nejvíce knížek z knihovny, protože jsem je nosila i do židovských rodin," upozornila Honová.
Leden 1943: z brodského nádraží odjelo 2 838 židůBylo to na den přesně před sedmdesáti lety; 31. ledna 1943 odvedli němečtí vojáci na vlakové nádraží v Uherském Brodě přesně 838 lidí. Tak skončila nucená deportace Židů z jihovýchodu Moravy do vyhlazovacích koncentračních táborů. Dohromady z Uherského Brodu odjelo 2 838 lidí, kteří město opustili ve třech transportech. Výročí holokaustu si proto obyvatelé tohoto města i dalších míst připomínali právě v těchto dnech. Z Brodu totiž odjížděli židé z celého kraje. "Němci si vytipovali šest míst na Moravě, kam Židy soustředili," upřesnil Jaroslav Kanovský z Židovské obce v Brně. Uherský Brod byl jedním z nich. Vojáci je tam přesunovali už dlouho před transportem. Na začátku roku 1941 žilo v brodské Židovně asi 500 lidí. Pak se sem museli přestěhovat Židé z Luhačovic a Uherského Hradiště, později z dalších částí regionu a v lednu roku 1943 přibyli i židé ze Zlínska a okolí Veselí nad Moravou. Po pár dnech je vojáci nastěhovali do místního reálného gymnázia. S sebou si každý mohl vzít jen padesátikilogramové zavazadlo. Strávili tady uzavřeni tři dny. Termíny transportů už byly v té době jasné. Do prvního vlaku nastoupilo 23. ledna tisíc lidí. Podle dochovaných záznamů byli z Kyjova, Uherského Ostrohu, Zlína, Napajedel, Holešova, Veselí nad Moravou, Vracova, Vizovic, Malenovic, Jarošova, Zlechova a Kunovic. Ve druhém, který vyrazil 27. ledna, byla další tisícovka. Tentokrát s lidmi ze Strážnice, Hodonína, Podivína, Brumova a částečně Uherského Brodu. Většina místních odjela až v posledním transportu 31. ledna. Bylo to 838 mužů, žen i dětí. "Čísla máme přesná. Němci byli velmi důkladní," vysvětlil detailní dokumentaci Kanovský. Někteří skončili v Terezíně, jiní se odtud 1. února vydali pěšky na vlak, který je odvezl do Osvětimi. I proto je u řady z nich vedený tento den jako datum úmrtí. |
Sedmnáctiletá Anna také nakupovala mléko od chovatelů a nosila je sousedům nebo chodila doučovat své židovské spolužačky.
Ona i její rodina přitom velmi riskovaly. "Nesmělo se to, ale naštěstí se to podařilo udržet v tajnosti," zdůraznila.
Pomáhala i později, když jezdila do Uherského Hradiště na střední školu. To už se do brodského ghetta začínali povinně stěhovat Židé z jiných měst v regionu.
Ti, kteří pocházeli z Hradiště, pak po Anně posílali zpět své rodinné cennosti, obrazy a šperky přátelům do Hradiště.
"Bylo to nebezpečné. Věci jsem nosila s sebou do školy. Ve vlaku jsem proto vždycky musela stát u okna, kdyby přišla kontrola, abych to mohla vyhodit ven," popisovala.
Ze školy pak Anna Honová chodila pěšky třeba do Mařatic, aby cennosti předala do bezpečí.
Čím dál častěji pak byli obyvatelé Židovny svědky fašistických útoků. "Jednou byla Židovna obklíčená Němci a žena, jejíž muž utekl na Západ, měla obličej jednu masu krve, jak ji mlátili," připomněla hrůzný zážitek.
Transporty fotil strýc
Na začátku roku 1943 už se v brodském ghettu tísnily skoro tři tisíce Židů. Německá policie je v lednu hromadně přesunovala do nedalekého gymnázia.
Pak je po tisíci odváděli na vlakové nádraží. Většina už věděla, že je čeká cesta, ze které se nejspíš nevrátí. "Plakali jsme, zvlášť nad malými dětmi," vysvětlila Honová.
Pár snímků z té doby se podařilo udělat i strýci Anny Honové. Další fotil místní puškař ze svého domu naproti gymnáziu.
Do prázdných domů v Židovně se pak nastěhovaly ženy německých vojáků. Dnes z budov nezbylo nic. "A ze spolužáků se vrátil snad jen jeden. I ten brzy odjel do Palestiny," dodala pamětnice.
