Možná chodíte do krajské knihovny, vodíte děti do školy v jedné ze zlínských čtvrtí nebo jste viděli vystoupení jednoho z nejstarších místních folklorních souborů. Pak znáte jméno Františka Bartoše, které všechna tato místa a instituce nesou. A kdo bydlí na Mladcové, ví možná ještě víc. Stále tady totiž stojí jeho rodný dům.
„Určitě by byl rád, kdyby viděl, že z něj my etnografové čerpáme i dnes. Stejně jako z jeho sbírek vycházejí i po sto deseti letech také folklorní soubory,“ říká Jana Koštuříková ze Studijně-dokumentačního střediska Františka Bartoše, které při Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně funguje už čtyřiadvacet let.
Letos si region připomíná 110. výročí Bartošova úmrtí, příští rok přijde na řadu 180. výročí jeho narození.
Vztah k folkloru získal v hospodě
Z dnešního pohledu to zní trochu úsměvně, ale vztah k českému jazyku a moravskému folkloru malý František zřejmě získal v hospodě.
František BartošVýznamný pedagog, jazykovědec, folklorista a etnograf se narodil 16. března 1837 v Mladcové u Zlína. Studoval na gymnáziu v Olomouci a na univerzitě ve Vídni. Poté vyučoval na gymnáziu ve Strážnici, Olomouci a Těšíně, odkud odešel do Brna. Často se vracel do svého rodného kraje a po odchodu do penze v roce 1898 se zde usadil natrvalo. Zemřel 11. června 1906 a je pochován na mladcovském hřbitově. Od roku 1996 je po něm pojmenovaná Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, která ho letos a příští rok připomene různými akcemi. |
Jeho rodiče totiž vlastnili provozovnu, která v první polovině 19. století, ještě za Rakouska-Uherska, sloužila jako tzv. nálevna. Říká se, že František už ve čtyřech letech uměl na sto lidových písniček.
„Veselá povaha zpěvných rodičů a také život v hospůdce projevil už za útlých let na vnímavého, bystrého a hudebně nadaného chlapce silný vliv,“ popsal autor Bartošových pamětí a jeho přítel Josef Bartocha.
Malý Franta miloval hudbu, hrál na klarinet i housle a krásně zpíval. Navíc se výborně učil. V šestnácti letech začal studovat na německém gymnáziu v Olomouci, a přestože rodiče snili, že z něj bude vojenský lékař, čeština zvítězila.
Na vysoké škole ve Vídni vystudoval filologii a jazyk český. Všude měl výborný prospěch, byl pilný, obětavý, skromný a vzdělaný.
„Byl to takový obyčejný člověk, jak říkali jeho rodiče. Třeba prý rád chodil v trávě bosý, protože mu studená rosa dělala dobře na nohy,“ vzpomínala při pietním aktu k výročí 110 let od úmrtí Bartoše mladcovská rodačka Milada Stavjaníková.
Bartošův niterný vztah ke kraji, mateřské řeči a lidem na Moravě byl daleko silnější, než jeho okolí tušilo. A naplno se projevil v letech, kdy začal sbírat tisíce lidových písní, zvyků či nářečí.
„Zachytil to, co se již z tradičního života lidí na vesnici začalo pomalu vytrácet,“ upozornila Koštuříková, která je autorkou Bartošovy expozice v muzeu.
Do Mladcové se stále vracel a natrvalo se v rodném domě znovu usadil po odchodu do penze. Nikdy se však neoženil, přestože prožil dvě nenaplněné lásky.
Studenty vedl k lásce k češtině
„Kdybych řekl, že Bartoš učil jazyku českému, bylo by to málo. On učil žáky myslit o jazyku,“ vzpomínal jeho žák, spisovatel a novinář Jan Herben v knize vydané ke stému výročí Bartošova narození.
Bartoš se už od gymnázia věnoval českému jazyku, byl součástí skupin literátů a podporovatelů slovanství, a to i ve Vídni. V době národního obrození byl jedním z vlastenců, kteří podporovali češství, mateřský jazyk a správnou mluvu, jež je dnes naprosto samozřejmá.
„Stál u zrodu českého středního školství v německém Brně, napsal většinu učebnic a prosadil spolu s dalšími vznik prvního českého gymnázia v tomto městě,“ popsal zlínský etnograf Karel Pavlištík.
Bartoš měl zvláštní schopnost vtáhnout studenty do hodiny. Patřil k oblíbeným, i když přísným profesorům.
„Kdyby Bartoš nežil, v etnografii by byla černá díra“Dlouholetý etnograf Muzea Jihovýchodní Moravy Karel Pavlištík stojí za vznikem Studijně-dokumentačního střediska Františka Bartoše při Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně. A při pietním aktu k výročí úmrtí Františka Bartoše, který se konal minulý týden, připomněl obrovský význam jeho knihy Naše děti. „V té době byla ojedinělá, ne-li vůbec první v celé Evropě. Bartoš prezentoval dětský folklor v ucelené samostatné sbírce, což bylo výjimečné. I další jeho práce byly tehdy zcela zásadní,“ říká Pavlištík. Do té doby tradice podchycené nebyly? Vycházíte z jeho sbírek jako etnografové pořád? Například Bartošův soubor písní a tanců, že? Jak konkrétně pro vědce? Dokážete si představit, že by žádný Bartoš neexistoval? Tehdy se písničky asi tolik nezapisovaly, ne? |
Podle Herbena na první pohled vypadal „pošmurně a škaredě hleděl, i hlas jeho byl řezavý, nehezký“. Už za pár hodin se ale Bartošovi podařilo vlastní zápal pro český jazyk přenést i na studenty.
Osnovy pro výuku jazyka a gramatiky
V době národního obrození byl tím, kdo vracel do třídy původní česká slova, tvary, spojení a gramatiku, která do té doby podléhala více němčině.
„Jakmile vstoupil, jako by byl do třídy přinesl elektřinu,“ líčil Herben.
Bartoš strávil na středních školách v Brně devětadvacet let. Byl přesvědčený, že jazyk je cestou k tomu, aby český národ znovu získal vlastní svébytnost.
Proto pro středoškolské osnovy vytvořil učebnice o skladbě českého jazyka a gramatice, přidal literární příručky s básněmi, které měly v té době pro rozvoj jazyka obrovský význam. Mimo jiné zavedl správné používání a označování vykřičníku, uvozovek nebo pomlčky.
„Úsilí mluvit správně česky bylo pro něho požadavkem mravnosti, čestnosti a poctivého charakteru,“ napsal Herben.
Vysvětlil slovo bohyně
Národopis Bartoše doslova pohltil, protože lidový jazyk a tradice podle něj se zachováním jeho oblíbené češtiny úzce souvisely.
Shromažďování materiálu však byla mravenčí, náročná a zdlouhavá práce. Po moravských vesnicích chodil buď sám, nebo využíval svých pomocníků.
„Vytvořil si rozsáhlou síť spolupracovníků a informátorů převážně z řad vesnické inteligence. Zapojili se především kněží a učitelé, kteří mu posílali sebrané materiály,“ podotkla Koštuříková.
Mladcovský rodák zaznamenával život v rodině, pověry, sociální vztahy. Vydal i několik dílů slovníku moravského nářečí.
V prvním díle Dialektického slovníku moravském z roku 1905 například vysvětlil dnes tak populární slovo „bohyně“ jako rádce a pomocníka od kouzel a čar a lidového lékaře. Sám se totiž do kraje žítkovských bohyní vydal a stejně jako na mnoha jiných místech sledoval, ptal se a poslouchal. A co hlavně – nakonec zaznamenal. Sám to ale jako práci nevnímal.
„Dialektologie je hotova a je po radosti,“ napsal Bartoš svému příteli Bartochovi v roce 1895.
Významné ocenění v Petrohradu
Stejně jako ostatní i on měl ovšem své hlasité odpůrce a kritiky. Vadilo jim, že „jen“ zaznamenával to, co slyšel.
Především mladší generace folkloristů Bartošovi vyčítala, že ve svých pracích více nepoužívá kritickou srovnávací metodu.
„Dnes po letech však zůstává fakt, že trvalý odkaz jeho pilné práce zůstává právě v šíři jeho pramenné základny, kterou za svůj život shromáždil,“ dodala Koštuříková.
Jak podstatné jeho materiály jsou, věděli i v zahraničí. V roce 1890 si vysloužil ocenění od carské Akademie nauk v Petrohradě, která mu udělila Kotljarevského cenu za dílo Dialektologie moravská.
Podle některých odborníků se významem vyrovná dnešní Nobelově ceně.
„Památku Františka Bartoše oslavujeme ne na koních, ne tancem, ne pitkami. Nejdůstojnější oslava spisovatele jest, rozmnožíš-li jeho dílo, aby se stalo přístupné a užitečné všem lidem. Takto chceme my oslavit tohoto syna našeho kraje,“ prohlásil v roce 1929 Tomáš Baťa.
