Jiří Devát ve Zlíně vedl studenty a pracoval v Občanském fóru v revolučních dnech roku 1989. Jak s odstupem času vzpomíná na tehdejší události?
„V roce 1989 lidé na chvíli propadli ideálům o tom, jak by měla společnost vypadat. Naivně si mysleli, že budeme nejskvělejší demokracie na světě. Nestalo se. Řada pozitivních věcí se ale podařila,“ říká pětačtyřicetiletý Devát.
Jak jste prožil pátek 17. listopadu 1989?
Kuriózně. Má sestra se právě vracela ze Spojených států a já ji čekal před Velkým kinem převlečený za Strýčka Sama. Měl jsem na hlavě cylindr oblepený bílým papírem s červenými pruhy a na tváři stříbrné vousy. Tehdy mě už sledovala Státní bezpečnost, která sestru vyslýchala i před jejím odjezdem. Když jsme přišli domů, hlásili na Hlasu Ameriky, že pražský pochod studentů nedopadl dobře.
Jiří Devát Narodil se v roce 1969. Po gymnáziu vystudoval zlínskou Technologickou fakultu VUT Brno. Ve zlomových listopadových dnech roku 1989 se výrazně angažoval. Na škole spoluzaložil stávkový výbor a působil také v Občanském fóru ve Zlíně. Byl jedním z jeho dvou mluvčích a účastnil se jednání s vedením podniků a národních výborů. Sledovala ho Státní bezpečnost. Po převratu ještě během studia absolvoval stáž v Japonsku. V roce 1996 odjel studovat informatiku do Austrálie. Po návratu se stal ředitelem zastoupení společnosti Microsoft pro Česko a Slovensko. Působil ve vedení Českých aerolinií, následně řídil firmu Cisco Systems. Teď se věnuje vlastním projektům, mimo jiné ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně vyvíjí sportovní vozík pro handicapované. Mezi jeho zájmy patří hlavně kinematografie. |
A vy jste se rozhodl angažovat?
Zlomové bylo pondělí, kdy jsme měli mít vojenskou přípravu. Považovali jsme za nemožné pochodovat v tuto dobu ve vojenských mundúrech přes město. Odmítli jsme nastoupit. Z vedení školy padaly vyhrůžky. Bylo to jako roznětka. Přišlo rozhořčení, žádali jsme omluvu za to, co se stalo v Praze. Zástupci režimu nás odmítli. Došlo nám, že je nutná hlubší změna.
Proto jste začal spoluorganizovat studentské protesty?
Dohodli jsme si setkání s vedením fakulty (zlínská technologická fakulta, která tehdy spadala pod VUT Brno - pozn. red.), jenže dopadlo tristně. Vedení školy nám vyhrožovalo vyhazovem ze studií. Vzápětí jsme založili stávkový výbor a koncem týdne začali spolupracovat s Občanským fórem. Zpočátku jsem si to ale nedovedl představit.
Proč?
V Občanském fóru byly tři buňky, které spolu moc nemluvily. Radikálnější křídlo tvořili mladí disidenti Pavel Jungmann či Bedřich Koutný, kteří chtěli pokračovat v „bojůvkách“. Pak byla skupina zkušenějších lidí jako Karel Pavlištík a František Bobák. A působili tam i herci, kteří se v první fázi spíše nadchli pro velké drama, aniž by si uvědomovali všechny souvislosti. Rozpory ale záhy pominuly. Stal jsem se jedním ze dvou mluvčích Občanského fóra a účastnil se jednání s vedením podniků i národních výborů.
Komplikovali vám život estébáci?
Jednou jsme s kolegyní vyrazili autem do Prahy a v Buchlovských kopcích se za nás pověsily dvě volhy Státní bezpečnosti. Odbočili jsme na Střílky, protože jsme se jim chtěli ztratit na okreskách. Na náledí jsme ale dostali smyk a skončili v potoce. Na cestě nad námi zastavily volhy a vystoupili z nich lidé. Když zjistili, že nás nemusí zachraňovat a že se z vody nedostaneme, tak nasedli a odjeli pryč. Státní bezpečnost se kolem nás hemžila neustále, provokovala a kladla pasti.
Zkoušela i nějaké fígle?
Její lidé nabízeli Občanskému fóru pomoc, třeba odvoz. Tehdy to dělala řada lidí spontánně a upřímně. Nebylo snadné to odhalit. Naši lidé jeli jednou do tiskáren diskutovat se zaměstnanci, ale než tam dojeli, zatkla je StB. Byla to past.
Jak se k převratu stavěli komunističtí funkcionáři?
Z návštěvy okresního národního výboru jsme odcházeli zdrcení. Pořád tam drželi stranickou linii. Doufali, že se to přežene a vrátí do starých kolejí. Říkali nám: „Zhodnoťme spravedlivě práci lidí, jsme snad zločinci? V daných podmínkách jsme udělali opravdu všechno.“ (čte se smíchem z deníku, který si tehdy vedl - pozn. red.) Ani my jsme ale netušili, že se mění celý společenský systém.
Kdy vám došlo, co se v celé společnosti opravdu děje?
Zlomová byla generální stávka 27. listopadu. Bylo jasné, že jde o masovou záležitost, a režim to chápal, začínal couvat. Poprvé jsme ale zvolnili až při volbě prezidenta před koncem roku. Lidé se šli ukázat domů.
Jak vypadal běžný pracovní den členů Občanského fóra?
Jezdili jsme po podnicích, školách nebo obcích, kde měli málo informací. Bylo to hektické. Spali jsme tři hodiny. Za den jsme vypili čtrnáct káv, snědli trochu kabanosu, mandarinku... Díky euforii jsme to ale zvládali.
Symbolickou změnou režimu byl prosincový příjezd Tomáše Bati juniora do Zlína. Vzpomenete si, jaké bylo vaše setkání?
Vítali jsme pana Baťu v Malenovicích, kde jsme ceduli Gottwaldov přelepili na Zlín. Prohlédl si město ze střechy mrakodrapu, setkal se s kamarády. Zdálo se mi ale, že teprve u hrobu svého otce na Lesním hřbitově si uvědomil, že je doma. Byl radostný, energický, dojatý. A říkal nám, že jsme generace, která má společnost zafixovat ve správné poloze.
Podařilo se to?
Jedním z paradoxů demokracie je, že mě dnes většina bývalých komunistických funkcionářů zdraví. Někteří na změně vydělali, měli kontakty, vrhli se na podnikání. Odpustil jsem jim. Důležité je, zda škodí dnes. Trestat je dodatečně nemá smysl. Pokud mají svědomí, tak je dostihne. Když ne, tak pronásledování jejich povahu nezmění.
Listopadová revoluce pro vás byla klíčová i z ryze osobního hlediska, bez ní byste určitě nevybudoval úspěšnou kariéru byznysmena a odborníka na IT technologie. Jak se vám to podařilo?
Pomohlo mi, že jsem se pak ještě během studia dostal na stáž do Japonska a později do Austrálie. Tehdy jsem si ale myslel, že nás další generace převálcuje, protože bude mít ještě větší možnosti. Kupodivu se to nestalo. Jako hodně mladí jsme vystřídali stárnoucí šéfy podniků s komunistickou minulostí, takže generace po nás musejí čekat.
