V jaké kondici orchestr přebíráte?
Pro mě je zásadní věc, že není potřeba žádných změn či reforem. Můžu navázat na své předchůdce Jakuba Hrůšu a Stanislava Vavřínka. Každý z nich přinesl něco, co orchestr posunulo dopředu, ať už po stránce hudební, repertoárové nebo technické.
Co bude vaším hlavní úkolem?
Bude to způsob práce s orchestrem. Je dobré, když můžete vtisknout orchestru svou pečeť tím, že s ním pravidelně pracujete. Už není doba jako za pana dirigenta Václava Talicha, kdy se jeden koncert zkoušel 24 zkoušek a byl na to měsíc. To už by dnes nešlo. Chci se soustředit na zvuk orchestru a dosáhnout toho, co jsem si sám pro sebe definoval jako „maximální možnou flexibilitu“.
Vojtěch Spurný
|
Co si pod tím představit?
Můj cíl je, abychom uměli zahrát Bacha, Mozarta i Šostakoviče stejně dobře, ale ne stejným stylem. To je něco, co pro symfonický orchestr v Česku ještě stále není běžná věc. I špičkové orchestry inklinují k tomu vytvořit si univerzální styl, který bude pasovat na každou dobu. Ale dnes je nutné umět různé styly interpretovat různě.
Jak taková hudba zní?
Je to úžasný zážitek. Zažil jsem to v Berlínské filharmonii. Tam, když hudebníci hrají baroko, máte pocit, že hraje barokní orchestr. Když mají na programu modernu, slyšíte moderní těleso. Užívají si to hráči i posluchači.
Je zlínská filharmonie schopna toho dosáhnout?
Má k tomu ohromné dispozice. Chtěl bych, abychom se dopracovali k tomu, že tvář orchestru bude originální a přitom velice proměnlivá.
Jaká je jeho další silná stránka?
Nejsilnější je to, že je to kolektiv lidí, který chce pracovat. Nebojí se riskovat. Jsou to hudebníci, kteří symfonii, kterou hráli dvacetkrát nějak, jsou schopni udělat úplně jinak, když mají pocit, že práce má smysl. Nejsem dirigent-diktátor. Hráči musí mít pocit, že se aktivně podílejí na výstavbě koncertu. Důležité je, aby nepřevládla rutina.
A co slabé stránky?
Ty jsou všude, kde je kolektiv lidí. Někdo na něco nestačí, někomu to přestává hrát, někdo nemusí někoho, takže vládne klasická ponorka... To budu řešit, až tyto problémy vyplavou. Než něco bořit je lepší budovat nové, a to staré odpadne samo.
Jste považován za odborníka na barokní hudbu. Chcete orchestru více nabízet tento repertoár?
Zlínská filharmonie je symfonické těleso. Těžiště repertoáru leží v symfonické hudbě 19. a 20. století. To ale neznamená, že za jistých podmínek by hráči nemohli zahrát úplně jiný repertoár. Hudebníkům prospívá, když vybočí ze zajetých kolejí. Chci dál pokračovat v populárně laděné abonentní řadě C, která si tady získala řadu příznivců.
Budete pokračovat i v open air koncertech?
Určitě. To jsou typy koncertů, které osloví i publikum, jež by do koncertní síně nepřišlo. Jediné, co nefunguje, je podbízení se typu, že zjazzujete nebo zbigbítujete Beethovena, a myslíte si, že pak tito lidé přijdou na symfonický koncert. Nepřijdou.
Jak jste spokojen s Kongresovým centrem, v němž filharmonie hraje?
Je úžasné. Lituju bývalou primátorku (Irena Ondrová – pozn. red.), kterou to stálo kariéru. Ale když se za sto let bude mluvit o tom, co se tady udělalo, zmíní se tento dům. Ani Praha nemá novou koncertní halu. Vím, že byly výhrady, jestli fialová barva, jestli motýlci ano, nebo ne, ale to jsou drobnosti. Každý má právo na to, aby se mu něco nelíbilo.
Sám jste i aktivním hráčem na cembalo a klavír. Zbude vám na hraní čas?
Dosud mi vždycky zbyl. Zatím je pro mě představa, že bych nehrál, zvláštní. Odřízl bych se tím od živé hudby.
Vystupoval jste i pod jiným dirigentem?
Ne, nenapadlo mě to, zatím jsem si vše dirigoval od klavíru. Ale je to zajímavá myšlenka. Překvapím některého ze svých kolegů a vnutím se mu na koncert jako sólista. (směje se)
