Vzpomínky na dětství bolely i po letech. Karel Kryl o nich mluvil nerad

Vojtěch Klimt napsal odborníky oceňovanou knihu o kroměřížském rodákovi, písničkáři Karlu Krylovi. V rozhovoru pro MF DNES vypráví, jak blízko ke Krylovi měl a proč slavný písničkář neměl k rodnému městu pozitivní vztah.

Jeho kniha o Karlu Krylovi, nazvaná Akorát že mi zabili tátu, byla bleskově vyprodaná. Nadchla i kritiky, kteří se shodli, že je mimořádně precizní a objektivní. Přesto Vojtěch Klimt, předseda pražského Klubu Karla Kryla, tvrdí, že by ho nikdy nenapadlo knihu napsat. Kdyby...

"... kdybych nezjistil, že ho v článcích a knihách, které se po jeho smrti začaly objevovat, nepoznávám. Chtěl jsem lidem říct, jaký byl," říká čtyřicetiletý Klimt.

A jaký tedy Karel Kryl byl?
Složitý. Uvnitř introvert, ale velice laskavý, otevřený a mimořádně inteligentní. Na druhou stranu k lidem, kteří nerespektovali jeho právo na názor, byl úsečný a odměřený.

Byl jste jeho fanouškem, ale to byla také spousta dalších lidí. Jak jste se dostal až k němu?
Měl svůj klub, obdobu fanklubu. A já jsem jim napsal velmi kritický dopis o jejich práci. Bylo mi sedmnáct let. Pozvali mě, aby vyslechli můj názor, a tehdy tam byl i Kryl. Od té doby jsme spolu nějaký čas strávili. Rozhodně se ale nechci pasovat do role blízkého přítele, kterému by se nějak svěřoval.

Karel Kryl

Narodil se v Kroměříži 12. dubna 1944 v rodině knihtiskaře. V roce 1950 komunisté tiskárnu jeho otce zlikvidovali a o sedm let později se rodina odstěhovala. Krylova první deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla v roce 1969, vzápětí emigroval do Německa. Všechna jeho ostatní alba už vycházela v exilu. Po roce 1989 nebyl spokojený s politickým vývojem, ostře kritizoval například rozdělení republiky. Trvale se do země nikdy nevrátil, zemřel v Mnichově 3. března 1994 na srdeční příhodu.

Mluvil někdy o tom, jaký má vztah k rodné Kroměříži? Neustále se opakuje, že město neměl rád.
Byla témata, o kterých se odmítal s kýmkoliv bavit, a zážitky z dětství bylo jedno z nich. V Kroměříži zažil, že se s ním někdo kamarádil a pak se ho zřekl. Viděl zkázu rodinné tiskárny, a protože byl opravdu nesmírně inteligentní, myslím, že i v těch šesti letech dokázal ty věci vnímat. Na druhou stranu si myslím, že si to léty zveličil a udělal horší. Jenomže to se těžko soudí, já nic podobného neprožil a on byl navíc nadprůměrně vnímavý.

Po revoluci se ale do Kroměříže několikrát vrátil a koncertoval tam. Vyrovnal se s tím nakonec?
Myslím, že ne. V roce 1992 bylo v Kroměříži setkání Klubu. Když skončilo, vydal se Karel sám do města. Pak o tom napsal, že šel místy, která si pamatoval, až ke kostelu Svatého Mořice. Před ním je Kristus na kříži, u kterého kdysi jako malý kluk klečel, když jim rozbili tiskárnu. Něco si tehdy slíbil. A pak - po letech - tam stál dospělý chlap a brečel. Ten text později četl v pražské Redutě deset dnů před smrtí, ani tam se nevyhnul dojetí. Pořád to vnímal velmi ostře. Ke konci života mi několikrát říkal, že se mu zdají sny o dětství.

Jaké?
To neřekl a já se neptal. Vím, že jsem tak spoustu věcí prošvihl, ale v té době by mě nenapadlo, že o něm jednou budu psát knihu. On zpovídání neměl rád a já neměl důvod se vyptávat.

Ani k Hané se nehlásil?
Považoval se za Valacha a miloval Beskydy. Jednou z ničeho nic vymyslel, že pojedeme přes Prahu kočárem. Já byl tehdy zhrozený z ceny, kterou to stálo, a on mi, jako by na omluvu, vysvětlil, že je kromě všeho taky Valach, který si občas potřebuje po valašsku užít.

Teď se v Kroměříži chystá otevření Muzea Karla Kryla. Je na to správná doba?
Je dobře, že se to děje. Určitě je to dobrá cesta, jak se k němu město a lidé v něm mohou přihlásit. Uvidíme, jak to dopadne.

Ze své země odcházel dvakrát, v roce 1969 a pak znovu po revoluci, když se sice vrátil, ale zůstal nepochopený. Co bylo horší?

Po revoluci čekal od všech lidí, od celého národa víc. Velmi sledoval politiku, měl nastudované noviny, televizi a dokázal si věci spojovat dohromady. Nechápal, že to lidi nezajímá, že to nevidí. Pak se v tisku objevily informace, že se zbláznil a je zahořklý. A lidé to úplně nekriticky přijali. Nejvíc ho mrzelo, když mu to pak vmetli v hospodě ti, se kterými byl připravený diskutovat.

Kroměříži nedokázal odpustit, vzpomíná Krylova průvodkyně městem

Psal se rok 1990, když Karel Kryl přijel na svůj první koncert do rodné Kroměříže. Na zimní stadion dorazily tři tisícovky lidí, z nichž drtivá většina znala jeho texty zpaměti. Atmosféra byla nabitá takovými emocemi, jaké město dlouho nezažilo.

"Vítali jsme ho před hotelem Oskol, kde byl ubytovaný. Jak jinak než chlebem a solí," vzpomíná Jana Knapková.

Tehdy pracovala v Klubu mládeže, který koncert organizoval. "Přijel, vytáhl z kapsy nožík, chleba si ukrojil a posolil. Byl neuvěřitelně bezprostřední," popisuje.

Na Kryla si pamatuje jako na mimořádně inteligentního muže, přístupného, vlídného. "Ostatně z těch jeho textů je to znát," dodává Knapková.

Dostala tehdy nabídku, aby slavného rodáka provedla městem, a pochopitelně kývla.

Sešli se u zámku, kde si Kryl vyskočil na nízkou zídku a rozhlížel se kolem. Stejně to dělával jako dítě, v Kroměříži se narodil a žil do svých čtrnácti let. Vydali se spolu i na Malý Val a celým centrem města došli až do ulice Kapitána Jaroše, kde je dnes na domě, v němž Krylova rodina žila, pamětní deska.

"Vzpomínal na dobu, kdy jim komunisté rozbili tiskárnu a lidé je přestali znát. Přecházeli na druhý chodník, aby je nemuseli potkat a pozdravit. Všechno to smutné v něm bohužel zůstalo," vypráví Knapková.

"Ptala jsem se ho, jestli měl nějaké domácí zvíře. Ale on se zamračil a řekl, že sami neměli co jíst. Pak se ale zase hned usmál, že vlastně měli v koupelně pavouka. Jmenoval se Adéla," popisuje.

Když se řeč stočila na hodiny náboženství, našli i společného známého. A právě díky tomu získala Kroměříž aspoň jeden ostrůvek, na kterém byl Kryl šťastný.

"Učil ho páter Josef Konvička z farnosti Svatého Mořice, stejně jako později mě. Vzpomínali jsme na něj a bylo znát, že toho člověka měl Kryl opravdu hodně rád," prozradila Knapková.

Ostatně když se po koncertu loučili, dostala od Kryla stokorunu. "Abych koupila kytku na páterův hrob," vysvětlila.

V tu chvíli se Knapková ještě odvážila zeptat, jestli už je Kroměříži odpuštěno.

"Řekl, že ne. Když se ale později do města vracel, vypadal vždycky o něco spokojeněji, takže myslím, že to nakonec nebylo tak zlé. Kdyby se sem mohl vrátit teď, určitě už by to viděl jinak. Město se hodně změnilo," míní žena.