Místostarosta Vlachovic Radek Fryzelka je jedním z průvodců v muzeu.

Místostarosta Vlachovic Radek Fryzelka je jedním z průvodců v muzeu. | foto: Jan Salač, MAFRA

Muzeum postavili pro sebe a nemá ani reklamu. Cizinci jsou z něj nadšení

  • 5
Ve Vlachovicích otevřeli nové muzeum, které obec a zdejší lidé vybudovali sami pro sebe nejen jako připomínku starých časů, ale i jako místo setkávání. Pro návštěvníky platí, že sahat na exponáty je dovoleno.

Skupina dětí vstupuje do dveří trochu váhavě, přece jen přijeli do muzea. Když je ale průvodce vyzve, ať se posadí, namačkají se s batohy na zádech na dřevěnou lavici kolem stolu a pokukují po světnici. A když jim nabídne sušená jablka, jsou jeho.

„Děcka, v takové světničce bývala celá rodina, staříčci, rodiče i děti. Vy dnes máte každý svůj pokojíček,“ pustí se průvodce Radek Fryzelka do vyprávění, které posluchače přenáší o století zpět.

Je zároveň místostarostou Vlachovic, má na sobě valašský kroj a v tu chvíli ještě netuší, že ho čekají trochu krušné chvilky. Tyto děti totiž přijely z Valašských Klobouk, některé z nich žijí na pasekách rozesetých v okolí a o detailech valašské chalupy s ním mohou směle diskutovat.

„Takový znak máme doma na trámu,“ zaujme Alžbětu květinový ornament na truhle.

„To není jen tak nějaká ozdoba, ale znak, který měl zajistit čistotu obsahu té truhly,“ vysvětluje Fryzelka. Dětské ručky zatím sahají na všechno, co je zaujme, přejíždějí po kachlových kamnech, vyřezávaných dveřích.

Toto muzeum je jiné, než by člověk čekal. Nejsou tady žádné šňůry, které oddělují návštěvnický prostor od exponátů. Židle je od toho, aby se na ní sedělo.

Obec a místní lidé ho vybudovali pro sebe a nejbližší okolí hlavně proto, aby zachránili jednu roubenou chalupu, a taky proto, aby se měli kde setkávat. „Nezveme do muzea, ale na návštěvu,“ vysvětluje Fryzelka.

Prostředí v chalupě zklidňuje, zato ve chlévě je živo

Stavení a jeho rekonstrukce vyšla na 2,3 milionu korun, z nichž většinu obec získala z evropských dotací. Vybavení dodali lidé. Přinesli, co měli doma – koše, truhly i hrnky nebo malovaného houpacího koníka. „Nikdo za to nechtěl peníze, měli radost, že to poslouží a nezapomene se,“ podotkl průvodce. Otevřeli na konci června, a ačkoliv muzeu nedělají reklamu, už si ho našli návštěvníci z Francie, Polska a Slovenska.

Děti se mezitím přesunuly ze světnice přes kuchyň do komory, pak po schodech do horní komory a na hůru. Jedenáctičlenná skupinka se sem vejde tak akorát, i průvodce zvládá odpovídat na dotazy. Co na tom, že jeho výklad často odvádějí úplně jinam, prostě ho přizpůsobí tomu, co koho zajímá.

Lidé tady mohou posedět, zavzpomínat nebo nasát atmosféru, prostředí chalupy jako by zklidňovalo. Naopak ve chlévě je živo.

Zvířata nahradily panely, na nichž jsou popsány hlavní okamžiky života obce, jsou zde i staré vzácné hliněné nádoby, nechybí ani informace o předloňských výbuších v areálu muničních skladů. Uprostřed visí ze stropu projektor.

„Dali jsme dohromady asi dva tisíce starých fotek, které jsme zdigitalizovali. Teď sem lidé chodí, my jim uvaříme čaj a promítáme fotky, na kterých mohou poznat sebe, své příbuzné a známé nebo si připomenout, jak to tady vypadalo,“ vysvětluje Fryzelka.

Chalupa je z roku 1830, někdy na přelomu 19. a 20. století ji majitelé částečně přestavěli a dřevěnou část nahradili kotovicemi (nepálenými cihlami). Nyní má podobu z počátku 20. století.

Osm sušíren ovoce je republikový unikát

Stodola je vyčištěná, část zabírají zemědělské nástroje, proutěné koše, necky. „Děcka, najdete tady pračku?“ ptá se Fryzelka. Školáky ale nenachytá, valchu bezpečně poznají i ti nejmenší. Druhá část je volná a využít se dá jako kryté pódium, i muzika by se vešla.

Ve Vlachovicích je folklorní soubor a děti se v něm tradicím učí, třeba jak zacházet s kolovrátkem. Letos poprvé se ale budou scházet v chalupě a tradiční práce tak dostane nový rozměr.

Prohlídka chalupy zabere zhruba hodinu, návštěvníci odtud ale nemusí spěchat, Vlachovice nabízejí víc. „Máme největší počet funkčních sušíren ovoce v zemi. Zachovalo se jich osm, z toho čtyři jsou v provozu,“ říká Fryzelka a vede děti k nejnovější z nich.

I ta je roubená, s dřevěnými lésami, tedy rošty, na nichž se suší ovoce. Do pece se vejde jeden a půl metru dlouhé poleno, a aby tomu děti věřily, postupně každé z nich nakoukne do ohniště.

Lidé je stále využívají, jen hrušky, které se tady dnes suší, museli dovézt odjinud. Rozsáhlé sady, jež byly pro jižní Valašsko typické, už tady nejsou. Děti ale po návštěvě vědí, že zdejší sušené ovoce živilo mnoho lidí, protože ho dodávali až na vídeňský dvůr.

Čeká je ještě další sušírna, je konstrukčně podobná, ale o 100 let starší. Všechny je mapuje dobře značená stezka, která vede návštěvníky obcí.

Kdo zůstane déle, může vidět i historické zajímavosti, jako pozůstatky vodní tvrze Kaštýl, kostel sv. Michaela Archanděla nebo roubenou dřevěnou zvonici.

A když se k tomu přidají ještě turistické trasy Okruh šesti dědin, která je vhodná pro pěší i cyklisty, a Po Červené, jež vede lesnatým, kopcovitým terénem přes Hložecký hřeben Bílých Karpat do Valašských Klobouk, je z Vlachovic turistický cíl s velkým potenciálem.