Mezi čtyřmi dřevěnými stěnami vlaku trávili českoslovenští legionáři dva roky. Vypořádat se museli s těžkými boji s bolševiky i třeskutou ruskou zimou. Probíjeli se od Volhy a Uralu až k Vladivostoku. Přístav na Dálném východě na břehu Pacifiku pro ně totiž znamenal jedinou volnou cestu zpět domů.
Československé jednotky disponovaly 259 soupravami různého určení, v nichž měly zapojeno přes deset tisíc vagonů. Vlaky nesloužily jen k přepravě vojáků, jejich součástí byly i vozy poštovní, obrněné, velitelské, nemocniční či kovářské.
„Všechny vagony jsou sto let staré originály, které ale přímo nepřepravovaly po Transsibiřské magistrále naše legionáře. Bylo složité je zrekonstruovat, schází technická dokumentace. Vycházeli jsme z velkého množství fotografií a dalšího dobového materiálu. Kovářský vagon pak postavili železniční nadšenci ze Zvolena,“ vysvětlil průvodce Petr Čížek.
Legiovlak ve ZlíněPřístupný je od 8 do 16 hodin. Komentované prohlídky s průvodcem začínají ve 13, 14 a 15 hodin. Posádka vlaku v dobových uniformách nabídne odborný výklad a pomůže lidem i s dohledáním jejich předka-legionáře. Legiovlak bude ve Zlíně už jen do 19. listopadu, poté odjíždí do Břeclavi. |
Ve Zlíně stojí repliky jedenácti z nich. Zájemci se dostanou do deseti, jeden slouží jako zázemí pro průvodce. Osahat si tak mohou kulomety i dřevěná lůžka vojáků.
Vagonům pro ženaté říkali peklo
Teprve nedávno se k Legiovlaku, který se z Prahy vydal na trať letos v květnu, připojil krejčovský vagon.
„Když začalo být nutné obstarat pro naše vojáky nové uniformy a na Sibiři nebylo možné sehnat v dostatečném množství látky, obrátili se legionáři z Vladivostoku na nejbližší spojence Dohody, kterými byli Japonci,“ uvedl tajemník Legiovlaku Jiří Charfreitag.
Japonci jednak dodávali látky, ale část uniforem se u nich i přímo šila pod dohledem československých vojáků. „K některým jednotkám se dostaly, až když se chystaly ve Vladivostoku k odjezdu do vlasti. Proto se těmto uniformám přezdívalo vladivostocká nebo návratová,“ dodal Charfreitag.
Velkou pozornost návštěvníků poutají obytné vagony zvané těplušky, což byly původně nákladní vozy upravené pro přepravu legionářů. Jejich zařízení je velmi strohé, nacházejí se v nich jen vojenské pryčny.
„Jeden vagon obývalo dvanáct až šestnáct mužů. Byl to jejich domov, proto si je postupně dovybavovali a zdobili. Při čtyřicetistupňových mrazech bylo nutné, aby byl zateplený,“ upozornil Charfreitag.
Pokud se legionář oženil, dostal od armády věnem polovinu těplušky. „Tu druhou půlku zase obývala další rodinka. Zajímavostí je, že ostatní legionáři vagonům pro ženaté říkali peklo,“ usmál se Čížek.
Ešalony se staly desetitisícům československých vojáků pojízdnými kasárnami od jara 1918 až do odjezdu posledního transportu z Vladivostoku o dva roky později.
„Předvést jen samotnou historii by bylo málo. Chceme mladé generaci ukázat, v čem dokázali roky žít naši legionáři. Měli místo na palandě, pušku, batoh, občas hlad, často jim byla zima. Přesto v tom žili a bojovali, protože věřili, že jejich země bude šťastná a samostatná,“ vysvětlil jednu z myšlenek vzniku repliky Legiovlaku první místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta.
