V malém sále v Baťově institutu se schází asi třicítka maminek. Některé přišly na workshop zaměřený na dětské obouvání s batolaty, jiné s čtyřletými dětmi. Všechny chtějí zjistit, jestli svým ratolestem, ale i samy sobě nakupují správné boty.
„Leckdy si myslíme, že dětská noha je zmenšenina té dospělé, a z toho pak vznikají všechny další omyly a chyby,“ říká vedoucí ateliéru Design obuvi zlínské univerzity Jana Buch.
Ve městě proslaveném ševcovskou tradicí, již zde rozvinul Tomáš Baťa, by se zdálo, že taková diskuse ani není nutná. I proto, že v tomto regionu je nejvíce výrobců obuvi v Česku a minimálně pět z nich se může pochlubit značkou kvality dětské boty – certifikací Žirafa.
Na workshopu se ale ukazuje, že trendy se mění. A to, co platilo ještě před deseti lety, dnes vyvolává pochybnosti. Odbornice Buch totiž maminkám radí, aby pro první krůčky pořídily boty flexibilní, lehké, se širokou špičkou a kulatou patou. Jednoduše řečeno – takové, aby dovolily dítěti používat nohu tak volně a přirozeně, jako kdyby na ní žádnou botu neměly.
„Když jsem ale malé děti měla já, říkali nám, že bota musí mít pevný kotník. Takže nosily kotníkové pevné botky,“ oponuje třiačtyřicetiletá Andrea Melicharová.
Bota nemá kotník stahovat, ale stabilizovat
Totéž pořád doporučují i odborníci z České obuvnické a kožedělné asociace, jež vznikla ve Zlíně a má tady stále své sídlo. Pevná musí být i obuv, která splňuje požadavky na zmíněný certifikát kvality. „Taková bota kotník totiž nestahuje, ale stabilizuje, protože je potřeba mít patní kost v ose. Jinak pata i celá noha trpí,“ připomíná tajemnice asociace Vlasta Mayerová.
Boty s certifikací Žirafa navíc procházejí přísnými kritérii, která kontrolují a doporučují ortopedové.
Do rozporu s nimi se ale dostávají nové trendy takzvané bosé nohy. A také zahraniční výrobci, kteří začali na trh dodávat měkké boty kopírující nohu. Vyrábějí je pro dospělé, ale už i dětské zákazníky.
Souhlasí s nimi rovněž zlínská designérka. „Pevná bota má opodstatnění tam, kde bude dítě celý den v těžkém terénu, když půjdete na túru. Ale ve městě ne,“ argumentuje Buch. „Když jsem dělala průzkum na Novém Zélandu, lidé tam často odmalička chodili bosky a neměli žádný problém s vybočenou patou,“ upozorňuje.
Nakonec se ovšem ukazuje, že mezi regionálními obuvníky a odbornicí z univerzity zase tak velký rozpor není. Obě strany totiž doporučují chodit co nejvíce naboso. Po trávě, v písku, po kamínkách. Platí to pro děti i dospělé.
A při výběru bot radí rodičům malých dětí totéž – řídit se selským rozumem. To znamená nekupovat dětem boty malé ani příliš velké, nedávat jim obutí příliš brzy, přemýšlet nad tím, k jakému účelu je bude dítě nosit a jestli se bude cítit dobře v sice moderní, ale příliš úzké nebo sešněrované botě. Drahé navíc nemusí nutně znamenat kvalitní.
„Rodiče se v posledních letech mění, zajímají se o to, jestli je bota zdravotně nezávadná. Jsou vzdělanější a to je dobře,“ poznamenal regionální obuvník Petr Kubát, který dětské boty vyrábí přes dvacet let.
