Za měsíc měl Karel Vařák oslavit dvacáté narozeniny, a protože konec války už byl jistý, nejspíš měl spoustu plánů do budoucna. Uskutečnit ale nemohl žádný. Byl nejmladší ze čtyřčlenné skupiny lidí z Vařákových pasek, které Němci popravili ranou do týla 4. května roku 1945 na pomezí obcí Ratiboř a Hošťálková.
Společně s Karlem Vařákem tehdy zemřela i 24letá Rozina Šopová, 36letý Jan Polčák a František Žák. Tomu bylo 42 let. Důvodem byla pomsta za smrt německého vojáka, člena dělostřeleckého oddílu, který se během ústupu na čas usadil ve Valašské Polance.
Jejich příběh inspiroval vznik naučné stezky, která popíše osudy pasekářů, bojujících za svobodu. Prvním zastavením na ní bude památník na místě popravy.
„Pasekáři riskovali mnohem více. Chlap, který tam měl rodinu, nikam odejít nemohl. Kdežto partyzáni měli zbraně a kdykoliv mohli zmizet,“ říká badatel Roman Babica.
Společně s kolegou Ondřejem Hašou pátral po osudech lidí z Vařákových pasek. Díky tomu, že mezi lidmi zůstává množství dokumentů a ještě stále žijí pamětníci, se jim podařilo sestavit obraz posledních chvil zajatců.
„Rozhodující dokumenty jsme našli v jednom rodinném archivu. Obvykle jsou velmi neuspořádané a trvalo dlouho, než jsme seskládali celý příběh,“ popisuje pátrání Babica.
Vařákovy paseky měly na svědomí jednotky wehrmachtu
Část historie je dobře známá. Vařákovy paseky ve 40. letech čítaly deset chalup v kopcích na katastrech Lačnova a Pozděchova. V posledním roce války v okolních lesích operovali partyzáni a docházelo tady k ozbrojeným střetům.
Peklo existovalo, na Valašsku hned třikrátPřečtěte si vzpomínky na dění na Ploštině, Vařákových pasekách a v Prlově. |
Ostatně místa, která jsou s partyzánským odbojem spjatá a potkal je stejný osud jako Vařákovy paseky, leží v okruhu několika málo kilometrů. Ať je to Ploština, Prlov či Juříčkův mlýn, ale i další vypálené osady a samoty.
V dubnu roku 1945 se do oblasti dostala ustupující německá armáda. Dělostřelecký oddíl pod vedením generálporučíka Karla Edelmanna se usadil ve Valašské Polance a na kopci u Vařákových pasek zřídil pozorovatelnu a vysílací radiostanici. S jejich pomocí měli navádět dělostřeleckou palbu na vzdálené cíle.
Ve středu 2. května přišli němečtí spojaři do domu Františky Vařákové. Spojka informovala partyzány, a když dorazili na místo, dva vojáci byli v domě a dva v terénu. Po krátkém střetu zbyl na každé straně jeden mrtvý.
Třem Němcům se podařilo uprchnout, a protože se čekala okamžitá odezva, ukryli se pasekáři v lesích. Vařáková měla tehdy doma z pěti dětí jen dvě dcery ve věku 8 a 12 let.
„Odešly jsme s dcerkami do hor, kde jsme si sedly a plakaly. V podvečer jsme slyšely, jak v okolních vesnicích hraje muzika na oslavu našeho osvobození,“ popsala Františka Vařáková měsíc po událostech.
Vrátila se proto s dětmi domů, jenomže padli vojákům do rukou. „Byli ukrytí v rubisku pod naším domem, bylo tam 16 německých vojáků v uniformách,“ uvedla 8. června 1945 do protokolu.
Zadrželi 15 pasekářů a následně vypálili osm z celkem deseti domů.
V mimořádně studeném počasí, které tehdy panovalo, hnali skupinu, včetně dětí, do Valašské Polanky. Dlouho se mělo za to, že je zavřeli v místním chudobinci.
„Pamětnice, paní Kozubíková, rozená Šafaříková, si ale vzpomíná na zbídačenou skupinu promrzlých lidí, kterou přivedli do jejich domu. V něm se po příchodu do Polanky ubytoval generál Edelmann,“ popisuje Babica.
I když uběhlo 74 let od události, na fotografii ho poznala. „Některé prameny přitom uváděly, že Vařákovy paseky měli na svědomí jednotky SS nebo vlasovci. Potvrdilo se ale, že šlo o vojáky wehrmachtu,“ upozornil Babica.
Tento rozpor je patrný i v protokolu, který s Vařákovou po válce sepsali příslušníci Sboru národní bezpečnosti ve Vizovicích. Otázka zní: „Co jest jí známo o řádění SSmanů, kteří vypálili jejich statek“. Ona sama ale v odpovědi mluví o vojácích.
Popravená čtveřice se aktivně účastnila odboje
Po prvním kole výslechů skupinu zajatců na noc zavřeli do stodoly. Ráno jim prý generálův kuchař, Polák ze Slezska, který rozuměl česky, tajně přinesl chleba. Teprve před polednem je přemístili do budovy chudobince.
Tady se odehrála už známá událost. Za lidi z pasek se přišel přimluvit farář Jan Absolon a kuchařka z fary, Němka Aurélie Ludwigová. Nabídli se výměnou a podařilo se jim vyjednat propuštění 11 lidí. Osud zbylých čtyř už zvrátit nedokázali.
„Překvapilo mě, že je nakonec popravili. Generál nebyl muž bez emocí,“ dodává Babica.
A vypráví příběh, na který společně s Hašou narazili. Před odchodem z Valašské Polanky prý generál Edelmann chytil nejmladší z dcer Šafaříkových a dlouze ji objímal. „Kuchař jim vysvětlil, že se právě dozvěděl, že při náletu zahynula jeho žena a dcera. Byla prý v podobném věku,“ říká Babica.
Vzápětí se dali na ústup a Šopovou, Vařáka, Polčáka a Žáka vzali s sebou. Podle nalezených dokumentů s nimi v noci 4. května dorazili do Hošťálkové.
„Muži byli uvězněni ve chlévě Jaroslava Vaňka, děvče bylo ve světnici,“ uvádí Babica. Čekal je poslední výslech.
Dopoledne pak vojáci vykopali nad potokem dva široké hroby. Zajatce k nim přivedli a jednoho po druhém popravili ranou do týla. Jen Šopovou nepohřbili.
„Druhý den ji našel místní občan, pan Machala, v korytě potoka, její tělo bylo zakryté pouze větvemi,“ říká badatel.
Vyhrabal i ostatní těla, naložil je na vůz a svezl do vesnice. Jeho syn, stejně jako syn Jaroslava Vaňka, nyní badatelům pomohl konec příběhu poskládat.
Nutno říct, že čtveřice se aktivně účastnila odboje. Byli členy partyzánského oddílu Nikolaje Slepcova a působili v něm jako spojky a poskytovali úkryt partyzánům.
„Chceme, aby se vědělo, kde zemřeli. Na podzim na místě jejich popravy umístíme pamětní desku s jejich jmény,“ říká Babica.
Bude to zároveň začátek připravované naučné stezky. Další místa připomenou například bunkr u Hynků a Minaříkovu pilu v Ratiboři či vypálené usedlosti Londovy, Holáňovy a Koliby v Hošťálkové.
