Devětasedmdesátiletá Ludmila leží ve valašskomeziříčské nemocnici už deset dní. Trápí ji vážné problémy s nohama a prakticky nemůže chodit. Když jí na lůžko vyskočila fenka Bella, bylo to pro ni příjemné překvapení.
„Je to paráda, hned jsem si vzpomněla na psíka, kterého jsem kdysi mívala doma,“ usmívala se pacientka, když dvouletou psí slečnu plemene hovawart hladila po hlavě.
„Zlepšilo mi to den,“ dodala vděčně. Právě takový je úkol canisterapie: potěšit, povzbudit, ale třeba i zlepšit jemnou motoriku nebo paměť pacienta.
Psí výpomoc se do valašskomeziříčského špitálu ve středu vrátila po dlouhých 400 dnech. Kvůli koronaviru totiž nebylo možné, aby terapeutka se psem na oddělení následné péče docházela.
Pacienti přitom o tuto službu jevili zájem a na psy se pravidelně ptali. Aktivitu mohli v nemocnici obnovit až nyní. I díky tomu, že na oddělení neleží covid pozitivní pacienti a personál je očkovaný či pravidelně testovaný.
Na oddělení následné péče pomáhá Bella vesměs starším osobám se zhoršením celkového zdravotního stavu či se zlomeninami krčku.
 |
„Řada z nich má psa doma, po kterém se jim stýská, takže uvítají zvířecí návštěvu v nemocnici. Psychika je vždy k léčbě velice potřeba. Když jsou pacienti dobře naladěni, lépe spolupracují i při klasické léčbě,” míní hlavní sestra nemocnice Jana Pelikánová.
„Hned jsem zaznamenala, jaká vzpruha to pro pacienty je. Přece jen leží na pokojích celé dny odstřižení od rodiny. Návštěva psa na ně působí pozitivně. Rozhodně je to lepší, než brát si léky na spaní,“ přiblížila canisterapeutka Blanka Hašová, která teď do nemocnice bude docházet každých čtrnáct dní.
Pokaždé s Bellou obejde několik pokojů, celá návštěva pak netrvá déle než dvě hodiny. Pak začíná být i mladá fenka unavená. „Není to stroj, nemůžeme ji přetěžovat, aby úplně nevyhořela,“ vysvětluje Hašová.
Mladý pes plemene hovawart poznával nemocniční prostředí od prvních měsíců života. Aktuálně je stále ve výcviku a v budoucnu bude pomáhat také v dalších zařízeních skupiny Agel, pod kterou valašskomeziříčská nemocnice spadá.
Službu si tady oblíbili natolik, že ji začne využívat i personál. „Toto období bylo pro nás mimořádně psychicky náročné. Uvažovali jsme, jak zdravotníkům ulevit a potěšit je,“ vysvětlila primářka interního oddělení Marie Černochová.
„Je krásně vidět, jak to pomáhá. Sestřičky se chvilku pomazlí s pejskem, pak se vrátí ke svým povinnostem a všechny se hned usmívají.“
Její představou je, že pes by postupně navštěvoval všechna oddělení, kde je to možné.
