„Byl to člověk, který nikdy nezkazil náladu a měl výborný cit pro hudbu. Muž, kterého si muzikanti nesmírně vážili a každý, kdo se v této branži pohyboval, jej obdivoval,“ reagoval starosta Starého města a folklorista Josef Bazala.
V posledních letech byl Hamada primášem muziky Hudci Pondělníci, kterou tvořila převážně „stará garda“ muzikantů.
„Hrávali písničky kdysi velmi populární, ale dnes už ne tak obvyklé. Ty právě dokázal najít a vybrat a pro muzikanty to bylo pohlazení,“ doplnil Bazala.
„Prožil jsem třiatřicet roků u Pondělníků, prožil jsem s nimi mnoho krásných chvil, i když s nimi mám občas těžký život, ale tak to u nás hudců chodí,“ řekl Hamada v roce 2014, kdy oslavil 100. narozeniny pro pořad Legendy slováckého fokloru. Tehdy ale ještě jeho muzikantská dráha nekončila.
Třeba pro Cimbálovou muziku Stanislava Gabriela z Babic se Hamada stal velkou inspirací a vzorem. Potkali se s ním v době, kdy muzika teprve začínala a muzikantům nebylo ani dvacet let, zato Hamada už překročil osmdesátku.
„Hráli jsme na jedné svatbě a děda Hamada tam zrovna náhodou přišel s kamarády na pivko. My jsme tehdy nevěděli, kdo to je. Ale když vzal do ruky housle, bylo to jasné. Začal hrát nějakou písničku, kterou jsme neznali, jen jsme se snažili, abychom to moc nezkazili. Dělali jsme chyby, ale on se na to takto nedíval. Prohlásil, že o nic nejde, že se to všecko naučíme. Jak jsme později poznali, on měl obrovský lidský nadhled, taková osobnost se málokdy vidí,“ popsal primáš Stanislav Gabriel.
S Hamadou se pak mladá muzika potkávala i při jiných příležitostech, třeba při oslavě jeho stých narozenin v uherskohradišťské Redutě, při návštěvách nebo při natáčení pořadu pro německou televizi.
Hamada se narodil v roce 1914 ve Vídni, ale dětství už od svých pěti let prožil v Uherském Hradišti. „Když mu bylo jedenáct let, nabral jeho život o Vánocích, díky dárku pod stromečkem, nový směr, František dostal své první housle. Začal se učit hrát u pana učitele Kocha,“ uvádí ve vzpomínce mluvčí města Jan Pášma.
Hamada vystudoval obchodní akademii a už během ní hrál v různých hudebních seskupeních, doprovázel dokonce i němé filmy. Později se začal zajímat také o folklór a u něj už zůstal.
„Inspirací mu byli hlavně primáši Slováckého krúžku v Uherském Hradišti. Později se stal primášem jeho cimbálové muziky, v níž se vystřídala spousta významných muzikantů, namátkou Vilém Zahradník, Jaroslav Staněk, Josef Vrzala, Otyn Horký, Josef Horký, Jaroslav Jakubíček, František Vyhlíd, Jan Slováček, Josef Bachan,“ popsal Pášma.
Hrávali v Měšťanské besedě, později také na „vesláku“ u Koruny a „U Fojtů“. V roce 1940 však přerušilo muzicírování Františka Hamady jeho zatčení gestapem. „Byl jsem víc, než dva roky vězněn a až do roku 1945 byla moje muzikantská činnost přerušena. Po osvobození se naším druhým domovem stala Slovácká búda, kde se tvořily základy Hradišťanu,“ vzpomínal Hamada v Legendách slováckého folkloru.
Připomněl tak historický objekt ve Smetanových sadech, kde mívali folkloristé zkoušky. Začátky slavného Hradištanu se datují do začátku 50. let.
Vzpomínka Jiřího PavliciMuzikanta a houslistu Františka Hamadu jsem znal nejdříve z vyprávění starších muzikantů, když jsem přišel jako mladý student do Hradišťanu. Byla to pro mě neuchopitelná postava, která hrávala kdysi před dávnými časy. Až teprve po letech jsem se s ním začal setkávat osobně. Je neuvěřitelné, že tento muzikant s přibývajícími léty stále hrál a vyzrával, jestli si to mohu dovolit říct. Muzika jej bavila a držela při životě. A měl štěstí, že měl kolem sebe kamarády, kteří byli o dvacet a více let mladší a kteří s ním rádi hrávali. Hudci Pondělníci, jak si říkali a scházeli se vždy v pondělí, natočili ještě v posledních letech CD. Setkání s Františkem bylo vždy pohodové, nikdy nezkazil žádnou legraci a muzikantsky byl vždy v souznění s ostatními. Jako primáš si uměl vést svoji linku jednoznačně, jasně a jistě, a rád si schovával nějaké to překvapení pro své muzikanty, aby je držel neustále v pohotovosti a napětí. A to umí jen člověk, který hudbu miluje, který je tvůrčí a v tom nejlepším smyslu „hračička“. A vždy měl v zásobě nějaké dramaturgické překvapení v podobě nové a neznámé písně, prostě začal hrát něco, co už nikdo neznal. Myslím, že si to pečlivě připravoval, ale umění bylo v tom, že s nápadem přišel v pravou chvíli. Pro mě to bylo vždy nahlédnutí do dávných časů, které už se nikdy nemůžou vrátit. Myslím, že toto emocionální kouzlo stále funguje, ba dokonce stále silněji. František byl ve svém věku stošestiletého kmeta nad veškerým pozlátkem, věděl o životě své a měl svoji moudrost, kterou uměl do posledních chvil vyjadřovat hudbou. To byl velký dar pro něj a následně pro všechny, kteří to dokázali vnímat skrze jeho umění. Vzpomínejme na něj jenom v dobrém jako na světlo „mizejícího světa“. S úctou Jiří Pavlica |
