Na plátně běží černobílý film. Thor Heyerdahl senior před kamerou překonává mořské proudy na voru z balzového dřeva, aby dokázal, že i na takovém plavidle mohli obyvatelé Jižní Ameriky doplout k ostrovům v Polynésii.
Ukázku z více než půl století starého filmu musel jeho prvorozený, dnes osmasedmdesátiletý syn vidět už mnohokrát.
Přesto ji ve zlínském hotelu Tomášov při tiskové konferenci sleduje se soustředěním a zaujetím, jako by hledal detail, který mu zatím unikal. I to jasně dokazuje, jak blízko k sobě měli.
„Víte, toto jméno se v naší rodině přenáší po generace. Já jsem také vnukem Thora Heyerdahla, otcem Thora Heyerdahla i dědečkem Thora Heyerdahla. Je možné, že už budu dávno recyklovaný a toto jméno bude žít dál,“ prohlásil hlavní host letošního festivalu Neznámá země, který potrvá až do 29. dubna (o jeho programu čtěte zde).
Letošní ročník festivalu má v podtitulu Jít ve správných stopách. Vy jste se ale experimentálním archeologem po otci nestal. Proč?
Jsou lidé, kteří hned vědí, že vypadám jako můj otec a že mám stejné jméno. A právě z tohoto důvodu jsem se celý život snažil předejít tomu, abych šel v jeho stopách. Nechtěl jsem žít v jeho stínu. Proto nejsem archeolog, i když by se mi to líbilo, ale stal jsem se přírodovědcem, oceánografem a mořským biologem.
Thor Heyerdahl jr.Norský vědec se narodil v roce 1938 jako nejstarší syn slavného cestovatele. Vystudoval mořskou biologii a vojenskou akademii, účastnil se mezinárodních projektů, zabýval se migrací velryb, pohybem ledních medvědů i znečištěním oceánů. Pracoval pro National Geographic i pro Světový fond na ochranu přírody. S otcem se zúčastnil archeologické expedice na Velikonoční ostrov, kde zkoumali tajemné sochy moai. Thor Heyerdahl senior je považovaný za nejslavnějšího experimentálního archeologa a antropologa. Proslul svými mořeplaveckými cestami, kterými se snažil prokázat původ obyvatel a starobylých kultur. Jeho kniha Ve znamení Kon-Tiki měla obrovský úspěch po celém světě a za dokument o této výpravě získal americkou filmovou cenu Oscar. Thor Heyerdahl junior je více než dvacet let ve vedení muzea Kon-Tiki v norském Oslu, které představuje bohatý archiv jeho otce. Na letošním ročníku festivalu Neznámá země převzal cenu Kantuta. |
Na druhou stranu jste spolu byli na Velikonočním ostrově, kam vás vzal, když vám bylo asi patnáct let.
Ano, to bylo velké dobrodružství. Ale pak jsem od archeologie upustil a věnoval se vlastní kariéře. Přesto jsme spolu po mnoho let spolupracovali.
Mluvili jste i o tom, jak se moře mění? Co viděl on v šedesátých letech a co vy o dvacet let později?
Oba jsme se velmi zajímali o podmínky světových oceánů. Když jsem byl mořským biologem v norském námořním institutu v Bergenu, byl jsem zodpovědný za shromažďování informací o ropném znečištění po celém světě.
Na co jste přišel?
Do světových oceánů bylo každý rok vypouštěno kolem deseti milionů barelů ropy. Věděl jsem, jak moc toho plavalo po hladině jako obrovské ropné skvrny, jak moc bylo rozpuštěno ve vodní mase, kolik znečištění zůstávalo jako součást sedimentů na mořském dně. Napsali jsme o tom vědecké zprávy, které ale nikdo nečetl. Pomohl až otec.
Jak, když na rozdíl od vás v tomto oboru neměl vzdělání?
Plavil se na rákosové lodi přes Atlantický oceán. Pochopitelně jsme spolu o znečištění moří mluvili a on při té plavbě jednou ponořil zubní kartáček do špinavého místa v oceánu, vytáhl ho a zjistil, že je tam ropa. Později si na to, co viděl, stěžoval na vyšších místech. A svět se najednou probudil. Začalo se o tom veřejně mluvit ve vyšších kruzích. V současné době je tento problém prakticky vyřešený. A stalo se tak díky spolupráci nás dvou -mě jako profesionála a mého otce jako amatéra.
To vás muselo hodně sblížit, ne?
Pravděpodobně jsem byl jeho nejlepší parťák. Nezávisle na tom, že jsme stále byli otec a syn. I díky tomu jsem se naučil, že je potřeba být aktivní. Když jsme se s otcem zabývali znečištěním oceánů, mělo to efekt a změna skutečně přišla. Podobné to bylo s lovem velryb.
Vadí vám, že je ve vaší zemi povolený?
Norsko je za to kritizováno, ale není k tomu důvod, protože se nám podařilo nastavit pravidla. Žádný velrybí druh nevymizel a všechny populace rostou. Island a Norsko loví už pouze jedinou velrybu, kterou je plejtvák malý. A vždy lovíme omezené množství velryb, vždy je to méně, než kolik je nutné udržovat při životě, aby tady byla stále udržitelná populace. Tento problém je jednoduše vyřešený. Takže teď mě zajímají lední medvědi. Protože globální oteplování způsobuje, že se rozpouštějí arktické ledy, rozpadají se a dávají se do pohybu.
To je ohrožuje?
Jistě, protože lední medvědi jsou naprosto závislí na tuleních, a proto tráví spoustu času na plovoucích kusech ledu. Ale v současné době se led dramaticky rychle rozpouští. Pokud je chceme zachránit, musíme omezit množství bioxidů uhlíku, které vypouštíme do atmosféry.
Teď jste ve Zlíně, který proslavil nejen obuvník Baťa, ale i cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Ti na svou první výpravu do Afriky a Ameriky vyrazili přesně šest dní před první expedicí vašeho otce. Věděl jste o tom?
Vím, že zmínil jejich jména, ale nedokázal jsem si je s ničím spojit. Stejně tak vím, že mluvil i o Eduardu Ingrišovi, detaily ovšem neznám. Ale byl tu jiný Čech, který byl pro tátu velmi důležitý.
Myslíte českého inženýra Pavla Pavla, který za ním přijel na Velikonoční ostrov?
Přesně tak. Když jsem tam byl s tátou na expedici, objevili jsme, jak ty záhadné obrovské sochy byly vytesané. Ale nebyli jsme schopní zjistit, jak se pohybovaly a jak se tam dostaly. Váží přibližně 50 až 100 tun, nejvyšší měří 21 metrů. Jak se mohly pohybovat bez techniky?
Pomohl tomu Pavel?
Místní lidé říkali, že sochy chodily samy. My jsme na to ale nepřišli. Pak se ozval Pavel Pavel, inženýr z Prahy, kterého to zaujalo. Vycházel z toho, že se pohybovaly vertikálně, tak, jak jsme zvyklí posouvat ledničku. Ne jedním směrem, ale ze strany na stranu. Udělal několik pokusů ve Strakonicích s modelem, který si vyrobil z betonu, a informoval mého otce. Ten ho pozval na Velikonoční ostrov a Pavel naučil sochu chodit. Vyřešil to. Kolem spodní části sochy a hlavy omotali provazy a jejím nakláněním a pootáčením dokázal, že se pohybovala. Otec byl velmi šťastný, stali se přáteli na celý život.
Viděli jste se i později?
Potkal jsem ho na Velikonočním ostrově před lety a doufal jsem, že ho potkám i tady. Ale musel odjet do Číny. Nevadí, on přijede do Norska a já zase do Zlína.
