Hned po ránu je v zahrádkářském areálu na okraji Slušovic pořádně živo. Parkoviště před budovou je skoro zaplněné, lidé dovnitř nosí bedýnky s ovocem. Něco přijde do moštu, z jiného se uvaří povidla nebo vypálí slivovice. Část ovoce však putuje do místnosti s obrovitou pecí, několika stolky a hromádkami dřeva. Tedy do sušárny.
„Ovoce je více a uzrálo dřív. Zatímco většinou se sušením začínáme na konci srpna, letos jedeme od půlky prázdnin,“ líčí Vladimír Červenka.
Spolu s kolegyní Ludmilou Divílkovou mají sušení na starosti. A během léta si příliš nevydechnou.
„Loni jsme kvůli pomrzlému ovoci sušili v podstatě jen čtrnáct dní. A to ještě s přestávkami. Letos nám v kamnech nevyhaslo,“ poukazuje Divílková.
Jen roztopit celé zařízení na správnou teplotu trvá více než den. Ovoce se suší při šedesáti stupních, což obsluha kontroluje na měřáku.
„Dřevo přikládáme co dvě hodiny. V noci nám pomáhají kolegové, co vedle vaří povidla,“ vysvětluje Divílková.
Polena si s sebou nosí sami zákazníci. Vhodné je tvrdé dřevo, na jednu lísku – dřevěnou bedýnku s ovocem – připadnou tři velká polena. Kdo nemá, za dřevo si připlatí.
Samotná sušárna pojme 24 lísek, do každé se vejde zhruba 10 až 12 kilo ovoce.
„Celková kapacita je tedy mezi dvěma až třemi metráky. Jsme jedna z největších sušáren v okolí. I tak teď ale lidé musejí čekat,“ povídá pracovnice sušárny.
Podle ní mívají občas zákazníci zkreslené představy. Například se stává, že si chtějí ovoce vyzvednout už týž den, kdy jej přinesli.
„Přitom švestky se suší zhruba tři dny. Hrušky a jablka o den méně. Ale jeden pán tu sušil hrušky v celku, což trvalo dlouhých devět dní. Záleží také na tom, jak si to zákazníci přejí. Někdo to chce do křupava, jiný zase měkčí,“ říká.
Sušit mrkev pro koně odmítli
Bedýnky, jež se do sušárny vkládají, jsou popsány příjmeními zákazníků. Ty, které už jsou tam déle, pracovníci čas od času vytáhnou a kousky ovoce, které už jsou hotové, přeberou a umístí do připravených přepravek.
„Ovoce se nikdy neudělá stejnoměrně v jeden čas, je to nekonečné přebírání. Jsme trochu jako Popelky,“ usmívá se Divílková.
Na konci prázdnin se nejčastěji suší švestky. Na řadu přijdou jablka, hrušky, s blížícím se podzimem i dýně.
Záleží na každém, jak si je upraví. Z jablek se dělají křupavé chipsy či spirály, oblíbeným receptem na dýně je, když se před sušením povaří v cukrové vodě.
„Často sušíme i rajčata. Ty se zase nakrájí na půlky, naloží do oleje, posolí a dokoření třeba bazalkou nebo česnekem.“
Občas se setkají i s něčím méně standardním. Zákazník z Bratislavy si jednou přivezl dvě stě kilogramů papriček, které si potom namlel.
„Volali nám také, že by si tu chtěli usušit mrkev pro koně, ale takové zákazníky jsme museli odmítnout. To už bychom nedělali nic jiného,“ říká Červenka.
Ten předpokládá, že se letošní sezona protáhne až do podzimu. Pak čeká sušárnu radikální úklid.
Do Slušovic jezdí s ovocem lidé z celého kraje. Celý proces má totiž také společenský rozměr.
„Už z mládí si pamatuji, že zdejší sušárna bývala vyhlášená. Lidé si sem přicházejí i popovídat a vzájemně si ukazovat úrodu. Pro mnohé je to lepší než si jen naskládat ovoce do trouby,“ dodává Divílková.
