Takové případy byly na denním pořádku. „Šlo o velmi lehce zneužitelný zákon. V podstatě každého, kdo zrovna neměl práci, bylo možné vyhostit,“ objasnil archivář Martin Marek.
Tehdy to dopadalo na spoustu lidí a rozhodně ne každý z nich ohrožoval společnost.
„Přicházeli například námezdní dělníci na krátký časový úsek. Poté sháněli další zaměstnání, jenže v tu chvíli už mohli být vyhozeni ven,“ popsal Marek.
Zlín byl přitom bohaté a atraktivní město, kam se stahovali lidé ze širokého okolí. Šli za nadějí zisku zaměstnání a peněz. I když byli vyhoštěni, řada z nich se stejně vracela zpět.
Jeden z případů popisuje, jak chodily cikánky naproti svým mužům, kteří ve Zlíně pracovali na stavbě silnice. Všechny se dozvěděly, že přijdou-li ještě jednou do Zlína, bude jejich manželům zařízeno, aby byli ze zaměstnání propuštěni.
„Používaly se různé metody, policisté například mohli tulačky nechat ostříhat,“ poznamenal Marek.
Prostitutky končily ve vězení. Ale často jen na pár dní
Zrovna tak běžným přečinem byla prostituce. Ta se stala nelegální po roce 1918. Ze Zlína jsou známy případy prostitutek z ulice, které „chodily za korunu padesát“, i luxusnějších dam, které nabízely své služby za 200 korun. Pro představu, šlo o týdenní plat středně postaveného úředníka.
Neznámý příběh z archivu: za tchána J. A. Bati chtěli únosci půl milionu |
Právě tito zaměstnanci tvořili nejčastější klientelu. „Byl to klasický fenomén celého Československa. Souviselo to se společenskou konvencí, kdy muži mohli mít se ženami styk, pouze pokud byli ve svazku manželském,“ vysvětlil Marek.
I když byly prostitutky často zavírány, nešlo o koncepční řešení. Ve vězení obvykle strávily jen pár dní a pak ve své činnosti pokračovaly.
Méně často, ale nikoliv výjimečně řešila obecní policie černé pálenice. Pachatele často prozradil pouhý zápach lihu, který se táhl z jejich domů.
