Patřil k významné části generace umělců, která se narodila za první republiky a dospěla během druhé světové války. Zažila nadšení i znechucení budovatelskou atmosférou padesátých let. V letech šedesátých si užívala profesní vzestup, který přerušila nastupující normalizace.
František PavlíčekNarozen 20. 11. 1923 v Lukově. Maturoval na gymnáziu v Holešově, studoval estetiku a slovanskou literaturu na UK. Od roku 1956 byl dramaturgem a scénáristou ve filmovém studiu Barrandov. Poté se stal ředitelem Divadla na Vinohradech, odkud byl roku 1970 odvolán. Pár dní po podpisu Charty 77 byl spolu s Václavem Havlem, Jiřím Ledererem a Otou Ornestem zatčen a dva měsíce vězněn. Po revoluci nastoupil jako ředitel Českého rozhlasu, po dvou letech odešel do důchodu. V roce 2001 dostal Cenu Vladislava Vančury za umělecký a osobní vklad do filmové tvorby. O rok později se stal čestným občanem Lukova. Zemřel 29. 9. 2004 v Praze. |
Než však Pavlíčkův život stihla ovlivnit měnící se politická situace, mládí prožil v rodném Lukově. Jeho otec byl zedník, ale až nevšedně zaujatý zemědělskou prací.
Pavlíček ho charakterizoval jako fanatika polní práce a toto přirovnání naznačuje, jak moc chalupnickou robotu mladý František nenáviděl.
"Velký vliv na něj měl totiž jeho učitel Rudolf Matouš, který ho vedl k literatuře a divadlu," popisuje kamarád, etnograf Karel Pavlištík.
Už během studií na vysoké škole psal Pavlíček pro Český rozhlas a později srostl s pražským kulturním prostředím. "Ale vždy ctil své kořeny v Lukově," dodal Pavlištík.
Pohádkový Bajaja
Až v pozdějších letech ho kamarádi přesvědčili, aby o svém rodišti napsal knihu.
"Dlouho jsme ho hecovali, aby Konec patriarchátu sepsal," vzpomíná Pavlištík. Zabrala až neškodná lest.
"Věděli jsme, že má rád víno, tak jsme mu řekli, že vždy, když bude psát, dostane se mu jako odměny darů moravského kraje," prozradil cestovatel Miroslav Zikmund.
Když na Barrandově došlo koncem padesátých let k politickým čistkám, dostal Pavlíček na vybranou: buď přijme výpověď, nebo povede tvůrčí skupinu filmů pro děti a mládež.
Kladl si tehdy podmínku, která předznamenala jeden z jeho největších úspěchů. Do výhledového plánu nově vzniklé skupiny měla být zařazena i Markéta Lazarová.
V té době byl Pavlíček adaptováním této Vančurovy prózy pohlcen. Vhodného režiséra potkal roku 1960 a s Františkem Vláčilem vytvořil nezapomenutelnou tvůrčí dvojici.
Když se na chvíli uvolnil režim šedesátých let, stal se Pavlíček uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech. I když jeho vedení trvalo jen pět let, obsadil takové herce, na kterých scéna stavěla ještě čtvrt století.
Na konci desetiletí byl Pavlíček jednou z osobností Pražského jara, ale veškeré snahy zastavila okupace.
"Šedesátý osmý rok nás sblížil. Nasazovali jsme svoji pověst i existenci za to, že bojujeme proti tehdejšímu politickému systému," netají se Zikmund.
Pak udeřila normalizace a Pavlíček se dostal na seznam zakázaných autorů. Tvořit nepřestal. Jeho scénáře byly realizovány díky kamarádům, kteří jej zaštítili vlastními jmény.
Vznikla díla jako Princ Bajaja nebo dvoudílná Babička. Podle Pavlíčkova scénáře natočil Václav Vorlíček nejslavnější českou pohádku Tři oříšky pro Popelku.
"To jsou filmy českého století. Byl to vypravěč od pánaboha. Velmi citlivá duše, zakořeněná v rodném kraji," uzavřel Pavlištík.
