Muzeum obuvi od Baťové je perlou Toronta, ročně dorazí sto tisíc lidí

Sonja Baťová, manželka Tomáše Bati juniora, nedávno oslavila devadesátiny. Pro další generace zajistila výjimečnou sbírku obuvi v kanadském Torontu.

Světovou obuvnickou říši ovládala Baťova rodina dlouhé roky z Toronta. Dnes firma sídlí v Lausanne a na místě unikátní centrály vyrostlo muzeum islámského umění.

V největším kanadském městě přesto jméno Baťa nadále žije. A to díky muzeu obuvi, jež má přes 13 tisíc exponátů zahrnujících 4 500 let lidské historie. V roce 1995 ho založila Sonja Baťová, která před pár dny oslavila 90. narozeniny.

„Každý pár bot v muzeu pro mě má speciální význam, ke každému se váže zajímavý příběh,“ zdůraznila svou vášeň pro boty.

Sonja Baťová

Narodila se v roce 1926 ve švýcarském Curychu ve významné rodině Wettsteinů. Studovala architekturu na Swiss Federal Institute of Technology v Curychu a chtěla být světově proslulou architektkou.

V roce 1946 se však provdala za Tomáše Baťu a stala se z ní první dáma obuvnického světa. Společně cestovali po celém světě, budovali firmu a rozvíjeli řadu neziskových aktivit: podporovali například misii Matky Terezy a jejích sirotků v Kalkatě, spolupracovali s organizací World Wildlife Fund a s dalšími institucemi.

Je držitelkou řady prestižních ocenění a vyznamenání. Má například nejvyšší kanadské ocenění Officer of the Order of Canada, vyznamenání OSN za práci pro životní prostředí a je také nositelkou čestných doktorátů několika amerických univerzit. V současnosti působí jako předsedkyně Bata Shoe Foundation a figuruje také v dalších organizacích firmy Bata. Je rovněž zakladatelkou a předsedkyní Baťova muzea obuvi v kanadském Torontu.

Všechno začalo v roce 1946 krátce po svatbě s Tomášem juniorem. Při cestách po světě začala sbírat boty a zároveň se seznamovala s příběhem, který se k nim váže.

„Boty říkají, kdo jste, jaký máte status. Kromě toho vás hodně naučí o jiných kulturách i o jejich životě,“ upozornil Emanuele Lepri, ředitel Bata Shoe Museum v Torontu.

Turistický tahák Toronta

Na konci 70. let minulého století byla sbírka tak velká, že přerostla možnosti soukromého skladiště. Sonja Baťová proto založila nadaci, která se věnuje výzkumu obuvi po celém světě.

Přesto trvalo dalších šestnáct let, než vyrostlo muzeum. Celoživotní dílo mohlo být konečně završeno.

„Najít v Torontu správné místo nebylo jednoduché,“ upozornila Baťová, která i dnes chodí do muzea pravidelně.

„Kontakt se Zlínem neztrácí“

Pravidelně a ráda přijížděla Sonja Baťová se svou rodinou hlavně na prvomájové oslavy, které se v posledních letech nesly ve Zlíně v duchu baťovských tradic. „Jestli se to podaří i příští rok, ale není vůbec jisté. Přece jen je takové cestování s ohledem na její věk velká zátěž,“ vysvětlil ředitel Nadace Tomáše Bati Pavel Velev.

Jste spolu v kontaktu?
Jistě, pořád a pravidelně. Přestože není ani nikdy nebyla předsedkyní správní rady naší nadace, neustále sleduje, co se tady děje. Zajímá se o naše aktivity, posíláme jí informace o tom, co děláme, co chystáme. A ona zase velmi rychle odpovídá, že se jí to líbí a že je to správně. Navíc stále spolupracujeme s jejím obuvnickým muzeem v Torontu.

Jak se to projevuje?
Máme aktivity, kterými se navzájem inspirujeme. Například když máme ve vile příměstské tábory, které se věnují baťovskému Zlínu, tak si děti vyrábějí papírové boty. Naučí se vystřihnout podešev i svršek, pomalují to a vytvoří botu. Totéž dělají v Torontu. Právě starost o muzeum je hlavní činností paní Baťové. Boty jsou její láska a myslím, že pokud bude moct, tak se jim bude věnovat.

Najde si ještě čas na zlínskou Univerzitu Tomáše Bati?
Určitě. Stále komunikuje s vedením univerzity a věřím, že dává i impulzy k tomu, co by škola mohla ještě dělat. Také v případě, že by v květnu opravdu přiletěla, bude to spojeno rovněž s prací. To znamená, že by se mohla sejít správní rada nadace i univerzity a dozorčí rada lesů a statků.

Myslíte pozemků v Loučce u Valašského Meziříčí?
Ano. Zdědila je po svém muži, ale teď nominovala do dozorčí rady prostřední dceru Monicu, která tuto firmu místo ní řídí. Je nutné dělat údržbu lesů, těžbu, sázení nových stromů. Musí vymyslet, kdo to po ní převezme, což také není jednoduché. Nicméně pořád si chce vztahy se Zlínem udržet.

Z nostalgie?
To ne, spíš to bylo vždy přání Tomáše Bati juniora. Už v devadesátých letech sem přivedl celou rodinu a vždy se snažil zapojit je do dění v Česku. To jim podle mého názoru zůstalo.

Budova nakonec vyrostla na místě bývalé benzinky. Jen opodál stojí Královské ontarijské muzeum nebo místní univerzita.

Bata Shoe Museum patří mezi hlavní taháky města, ročně ho navštíví na 100 tisíc lidí. Turistický průvodce Torontem pro rok 2015 ho zařadil na druhé místo hned za vyhlídku z proslulé věže CN Tower, ve své době nejvyšší volně stojící stavbu na světě.

„Na specializované muzeum je naše návštěvnost parádní,“ libuje si Lepri.

Baťová se hodně zajímala o původní severoamerické národy, které mají ve sbírce velké zastoupení. Nechybí ovšem ani obuv z Valašska či Slovácka.

„Zlín a jeho okolí mám moc ráda, tamější lidé jsou srdeční,“ vzpomíná na své návštěvy kraje, kde její rodina začala podnikat.

Dalajlámovy boty od Bati

Úplně jinou etapu obouvání představují boty slavných. Stačí zmínit jen pár jmen: Marilyn Monroe, Liz Taylor, John Lennon, Björn Borg nebo skupina Kiss. Ale taky Napoleon či královna Viktorie.

„Spousta celebrit nám nabízí své boty, protože ví, že jim to pomůže mediálně. Ale paní Baťová tomu není moc nakloněna,“ podotkl Lepri.

Přestože nese Baťovo jméno v názvu, nejde o firemní muzeum. Snahou je mít co nejširší sbírku. Ale to neznamená, že by ve sbírce chyběly baťovské výrobky.

„Když byl v Torontu dalajláma, jeho lidé nabídli, že nám věnují jeho boty. Když je přinesli, zjistili jsme, že je to výrobek od Bati,“ pousmál se Lepri.

„Samozřejmě tady máme i baťovské výrobky a spolupracujeme také se zlínským muzeem,“ doplnil.