Řádí na koloběžce, mlsají v cukrárně, lenoší u televize, čtou si, telefonují plyšovým kamarádům nebo si lebedí na houpačce. Ale nejsou to děti. Všechno jsou to plyšoví medvídci. V čem jsou vlastně jiní než lidé?
„Kdo kdy neměl plyšového medvídka?“ ptá se mluvčí Slováckého muzea Pavel Princ.
„Možná nejslavnější ze všech plyšáků na světě často provází člověka odmalička až do smrti. Nejstaršímu z těch, kteří návštěvníkům představí jejich svět, bylo už 104 let. My teď ukážeme, co medvídci dělají ve volném čase, když jsou doma sami. A k některým nabídneme i jejich životní příběhy.“
Při svých slovech Princ otevírá dveře do potemnělého sálu s imaginárním tunelem. Na jeho konci čeká medvědí dům s běžnou výbavou bytu. Odtud pak cesta pokračuje do knihovny, cukrárny, galerie či parku.
 |
„Tady dětem dovolíme se s některými medvídky i pomazlit,“ podotkl. Výstava měla být už od 7. března v plném proudu, zahájení odložila protipandemická opatření. Muzejníci předpokládají, že první návštěvníky přivítají nejdříve za měsíc.
„Minulý týden jsme proto dětem alespoň četli medvědí pohádky, které jsme natočili na Facebook muzea,“ upozornil Princ.
Do Uherského Hradiště se sjelo přes 400 medvídků z celého světa. Nejmenší se vejde do dlaně, nejvyšší „vyrostl“ do výšky 150 centimetrů. Základem expozice jsou plyšáci ze sbírky Lucie Němcové, která v Praze provozuje Medvědárium.
„K pořízení obchodu a posléze i založení muzea jsem se inspirovala v zahraničí. Navíc jsem se vždy chtěla zabývat prací, při které se lidé budou na sebe usmívat a vracet do dětských let,“ uvedla Němcová, která nad nabídkou spolupráce se Slováckým muzeem neváhala.
„Někteří medvídci si s sebou přivezli průvodní dopis, který prozradí příběh jejich majitelů anebo proč se rozhodli je darovat muzeu. Někteří nám je věnovali proto, aby neskončil v popelnici. To byl třeba případ medvídka, kterého našli na skládce motorkáři.“
