Písničky Není nutno nebo Dělání zná každé dítě, Severní vítr či Holubí dům zpíval každý u táboráku. Tyto a stovky dalších melodií pocházejí z tvůrčí dílny hudebního skladatele Jaroslava Uhlíře, který na zlínském filmovém festivalu obdržel uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.
"Když mi tuto novinu oznámili, bylo to pro mě překvapení. Měl jsem velkou radost," říká Uhlíř, který je na festivalu podruhé.
Víte, že jste první skladatel, který obdržel tuto cenu?
Dozvěděl jsem se to teprve teď v pondělí. Řekli mi, že jsem osmnáctý v pořadí, ale první, kdo to dostane za muziku. Myslel jsem si, že všichni Hapkové a Svobodové už ji dávno mají.
Když před čtyřmi lety toto ocenění přebíral Zdeněk Svěrák, nemrzelo vás, že na vás si nevzpomněli a dostal ji sám?
To vůbec ne. Dokonce jsem s ním tady tehdy byl, dnes jsem tady podruhé. Proč by mě to mělo mrzet? Říkal jsem si, že je fajn, že má cenu, na kterou já nikdy nemůžu dosáhnout.
Festival ocenil vaši práci pro děti. Jaké jsou děti publikum?
Výborné. Pro děti nejen píšeme písničky, ale i pořádáme živé koncerty. Za ty roky, co s nimi pracuju, se hodně posunuly. Abyste je před lety dostala na jeviště, to byste musela použít hever. Dnes jsou daleko míň stydlivé, dřív bývávaly zakřiknutější.
Před lety vás prý právě ve Zlíně oslovil Jiří Adamec, abyste složil hudbu k pohádce Princové jsou na draka. Takže bez Zlína by nevznikla jedna z nejslavnějších vašich písniček Dělání?
Je to tak, jeli jsme tehdy na Trnkobraní do Vizovic. Jirkovi jsem řekl, že souhlasím, pokud texty bude dělat Zdeněk Svěrák. Byl u toho i Karel Šíp a ten mi říká: "Ty ses úplně pomátl, ne? Ty dostaneš takovou úžasnou příležitost a ještě si určuješ, kdo bude psát text!" A vyšlo to. Ale se Zlínem mám ještě jednu zkušenost.
Jakou?
Byli jsme tady s Karlem Šípem na zimním stadionu za Televizní klub mladých (pořad, který vysílala Československá televize v letech 1973 až 1990 - pozn. red.). A protože jsme byli takoví dva bambulové, tak jsme vůbec netušili, že na takovém obrovském prostoru nemůžeme říkat dialogy polohlasem stejně jako ve studiu. Takže jsme říkali hlášky, které sice byly vtipné, ale tady byly naprosto nevtipné, protože k lidem nedolehly.
Jaroslav UhlířSkladatel populární a filmové hudby, herec, zpěvák, komik, klavírista a moderátor se narodil 14. září 1945 v Praze. Začínal jako člen skupiny Faraon, později pracoval jako skladatel v Československém rozhlase, kde se seznámil se Zdeňkem Svěrákem. V televizi působil v pořadech Hitšaráda, Galašaráda či Paškál. Složil hudbu například k filmům Ať žijí duchové!, Vrchní, prchni!, Lotrando a Zubejda nebo S čerty nejsou žerty. Se Zdeňkem Svěrákem spolupracovali na hudební tvorbě pro děti v televizním seriálu Hodina zpěvu. |
Točil jste někdy ve Zlíně?
S režisérkou Drahomírou Královou jsem tady dělal seriál, pak to byl i film Potkal jsem ho v zoo. Bydleli jsme ve vilce u Zlína. Měl jsem tam i mašinu, hudbu jsem hned vyráběl. Trávil jsem tady tehdy asi čtrnáct dnů. Ale byl jsem zavřený v té vilce, na žádné procházky to nebylo.
Máte nějaký oblíbený film?
Gigantická je klasická Disneyho Sněhurka a sedm trpaslíků. Obdivuju toho machra, co tam dělal hudbu. Když třeba slyšíte, jak ve filmu jdou ze schodů a přesně jim to klape, nechápu, jak to v té době mohl tak perfektně udělat.
Dokážete říct tři své písničky, které máte nejraději?
Všechny máme rádi, jsou to naše děti. Nejradši máme ale ty, které jsou požehnané časem a přízní lidí, kteří si je zpívají. Vím, že u táboráků funguje Severní vítr, Není nutno, Dělání a Holubí dům, což mě docela udivuje, protože tam je hodně textu a složitá harmonie.
Co musí mít správná písnička, aby zaujala?
Tak to já nevím. A ani to nechci vědět. Vždycky to dělám tak, jak říkával Jiří Šlitr, že nejradši mám tu písničku, kterou právě dělám. Pak ji člověk pustí do světa a už je to na lidech. Jestli bude fungovat, je nevyzpytatelné stejně jako počasí.
Máte i písničku, kterou jste složil a ona nezafungovala?
O jedné takové bych věděl, i když ono je to složitější, asi zafungovala, ale až čas ji prověřil. Jednou mi Zdeněk Svěrák dal text, který se jmenoval Recepční je potvora. Když jsem mu po nějaké době na to zahrál melodii, chtěl volat psychiatra. Ta písnička byla na jednom akordu, říkal jsem si, že bude pro fajnšmekry.
A jak to dopadlo? Hrajete ji?
Používáme ji jako střihovou písničku, když máme koncert jako byl třeba tady ve Zlíně v úterý večer, kdy se přijdou podívat dospělí i děti. Půlku hrajeme pro děti a pak uděláme ostrý střih, kterým je právě Recepční je potvora. Je to až takový punk. Svěrák dokonce chtěl, abych mu složil jinou melodii, tak jsem mu na to udělal takový valčíček, ale čas ukázal, že to původní "maso" bylo dobré.
Udělal byste za ta léta své kariéry dnes něco jinak?
To asi ne. Přesvědčila mě o tom taková drobnost. Jednou se mi stalo, že mi Svěrák přinesl text, já jsem k němu na kazetu nahrál melodii, ale tu kazetu jsem pak ztratil. Když už po mně Zdeněk tu melodii chtěl, musel jsem ji složit znovu. A když jsem po čase našel tu kazetu, zjistil jsem, že ta melodie je naprosto totožná.
Netajíte se tím, že vašimi velkými vzory jsou Hašler, Voskovec, Werich, Ježek, Suchý a Šlitr. Co jste si od nich vzal?
Tyto vzory máme se Svěrákem společné. Na nich je výborné, že dělali písničky pro lidi, lidé si je zpívají sami od sebe. Tím nechci říct, že ostatní skladatelé psali pro velbloudy. My jsme zpívající autoři, proto vždycky lidi vybízíme, ať zpívají s námi, protože naše hlasy, to je docela masakr.
Zafungovala třeba skutečnost, že vaše písničky nemají moc velký rozsah?
Přesně tak. Dobře vím, že když něco dokážu zazpívat já sám, zazpívá to každý. Například ale Chválím tě, země má je s velkým rozsahem. Jenže vznikla jako melodie do seriálu Když se slunci nedaří. Vyšel mi tam jeden takový skoro kosmický zvuk ze synťáku a Zdeněk Svěrák to uchopil textem Chválím tě, země má.
A jak jste to tedy dokázali zazpívat?
To si naprosto přesně vzpomínám. Přišli jsme do studia a začali jsme. Po chvíli vyšel zvukař Honza Štěpánek a říká: "Pojďte sem. To myslíte vážně, nebo je to nějaká sranda?" A my hned, že vážně. On na nás: "Tak si to poslechněte! Nechte zpívat ty děti, ty zní jako křišťál, a pak se tam pomalinku, ale opravdu pomalinku přifařte vy." A poslechli jsme ho.
