Zámek ve Vizovicích zabrala německá armáda pro potřeby Říše a navždy ho tak spojila s bestiálními popravami lidí na Ploštině, v Prlově a na Vařákových Pasekách. Právě odtud totiž vyráželo nechvalně proslulé protipartyzánské komando Josef.
Majitelé zámku, manželé Boos-Waldeckovi, byli tehdy ve svém sídle v Oselcích. Informaci o nových „nájemnících“ dostali od správce.
„Do Vizovic už se nevrátili. Byli to Němci, oba jejich synové narukovali v roce 1944 do wehrmachtu,“ říká zámecká kastelánka Jana Pluhařová.
Jedním z center protipartyzánského tažení se Vizovice staly na přelomu let 1944 a 1945. Tou dobou už v okolních lesích operovaly partyzánské skupiny, které se sem přesunuly poté, co Němci potlačili Slovenské národní povstání. Přepadávali německé a maďarské vojáky, ničili telefonní spojení nebo narušovali dopravu. A tím samozřejmě přitáhli pozornost nacistů.
Samotný zámek přečkal ubytované vojáky bez úhony. O co lépe se však Němci ve Vizovicích chovali k porcelánu či obrazům, o to hůř nakládali s lidmi.
Původně se v zámku usadila jen málo početná skupina. Protože ale proti partyzánům mnoho nesvedla, přemístili do Vizovic i speciálně vycvičené Jagdkommando z Velkých Karlovic a počátkem dubna také stíhací skupinu s krycím názvem Josef.
Partyzány nikdo z místních neprozradil
Tou dobou už partyzáni začali vycházet z lesů na veřejnost. Ve Vysokém Poli je poprvé spatřili 29. března, kterak vylepují protiněmecké letáky.
„Bohužel svým vystoupením zničili úplně slavnou gloriolu pověstí o jejich osobnostech, ukázněnosti a řádném vystupování, neboť byli úplně opití,“ napsal obecní kronikář.
I když byli někteří lidé zklamaní, neprozradil je nikdo. Ostatně sami Němci se ještě tehdy víc sháněli po jídle a kořalce než partyzánech.¨
„Když přišli do chalupy, ptali se: Špek máš? Vajíčka, slivovici máš? Partyzána, viděls?“ stojí v kronice.
Přesto už se pomalu stahovala mračna nad lidmi z Ploštiny. Osudný jim byl 19. duben 1945.
Pietní akce o víkenduPrlov, sobota 18. dubna
Ploština, neděle 19. dubna
|
Události to jsou dobře známé. Jednotka Josef vyrazila z vizovického zámku časně ráno. Partyzáni dostali varování a zmizeli dál od osady. Mělo se za to, že když je Němci nenajdou, pasekářům neublíží.
Němci už si asi uvědomovali, že se blíží jejich porážka
Nevěděli, že v čele trestné výpravy jsou dva muži, kteří s nimi pobývali v lesích, i pasekářských chalupách. František Machů ze Zlámance a Oldřich Baťa, rodák z Brna, pak šli dům od domu a ukazovali prstem: „Ten pomáhal, ten také...“
Ve chvílích, kdy Němci brutálně mučili pasekáře a živé je zaháněli do hořících domů, seděli v nedalekém Vysokém Poli školáci v lavicích. Vrátili se do nich teprve před dvěma týdny. Od začátku roku, kdy se přes Valašsko začaly stahovat německé jednotky, škola neučila. A zavřít se měla znovu.
„Když pak běsnící horda německých žoldáků přepadla samoty Ryliska a Ploštinu, vypálila do základů 6 usedlostí a zahubila 24 lidských životů, rodiče ani nechtěli dětí posílati do školy,“ stojí ve školní kronice. Celkový počet vypálených domů nakonec dosáhl desítky.
Mrtví z Ploštiny měli pohřeb 23. dubna. „Neměli jsme ani tušení, že právě v těch okamžicích se v Prlově odehrává stejně krutá tragédie,“ vzpomínal před časem očitý svědek událostí Stanislav Machů.
V Prlově si Němci počínali podobně. Mučili, vraždili, vypalovali – a opíjeli se.
„Byl v nich jakýsi posedlý vztek. Zřejmě si uvědomovali, že se blíží jejich porážka,“ vypovídá Olga Růčková z Prlova v knize Hlasy z hořících domů.
Výsledek byl 21 mrtvých. Další čtyři oběti si připsali také 2. května na Vařákových Pasekách.
Tragický příběh Juříčkova mlýna
Brutální násilí a vypalování domů se nevyhnulo ani jiným částem Valašska. O extrémní krutosti vypovídá například příběh Juříčkova mlýna, který Němci vypálili už 3. dubna 1945.
Zemřela zde pětičlenná rodina mlynáře. Jak jinak než kvůli pomoci partyzánům, kteří měli ve sklepení mlýna úkryt s vysílačkou a ošetřovnou.
„Poslední výkřik Marušky a tři ojedinělé rány ukončují tragédii, kterou nemožno vyjádřiti slovy,“ píše se v kronice obce Leskovec.
Gestapo nejprve zastřelilo zmučeného mlynáře a po něm i jeho ženu a dvě dcery, které celou scénu sledovaly. Syn se udusil v hořícím domě.
„Na kolenou klečí a plačíce prosí se sepjatýma rukama. Ani v té hrozné chvíli neumdlévá láska mateřská. Maminka objímá svá děvčata a potěšuje je: Nebojte se, zase bude dobře,“ popisuje kronikář. Mámin slib už se nenaplnil.
Traduje se, že gestapo dívkám nabídlo život, pokud vyzradí, co ví o partyzánech. „Zabili jste mi tatíčka, nic neřeknu,“ zněla prý odpověď čtrnáctileté Marušky. Kronika ji však nezachytila.
„Ti lidé, kteří partyzánům pomáhali, zůstali mnohdy nedoceněni. Bez nich by žádné partyzánské hnutí nebylo,“ upozorňuje Zdeněk Pomkla ze vsetínského okresního archivu.
Partyzáni měli možnost zmizet v lesích, ale ti, kteří jim pomáhali, vystavovali riziku celé rodiny a žili pod neustálý psychickým tlakem. „To si dnes vůbec nedokážeme představit,“ dodal historik.
