Kromě Prodané nevěsty je připraveno dalších šest premiér včetně pohádky a speciální večer šansonů v podání Heleny Čermákové.
„Nebudeme zdaleka první činoherní divadlo, které Prodanou nevěstu uvede. Viděl jsem už různé klíče, jak na to, ale musím říct, že ten pana Pitínského se mi líbí už teď nejvíc. Velmi jsme stáli o to, aby jubilejní sezonu zahájil právě tento režisér,“ říká Michálek, který povede divadlo už šestým rokem.
Jak vnímáte svých pět let v rámci divadelní sedmdesátky?
Chystáme k tomuto výročí knihu, díky níž vidím tu svou kratičkou pětiletku z obrovského nadhledu. I díky tomu jsem si uvědomil, že nejpodstatnější je stejně ten „barák“, který tady bude déle než my všichni. Nemyslím ani tak ty zdi, ale to, čemu se říká genius loci. Takže si moc neujíždím na pocitu, že „Michálek řídí divadlo“. Spíš mě zkrátka baví podílet se na tom, aby bylo v budoucnu možné na něco navazovat.
Premiéry sezony 2015/16 ve zlínském divadleKolektiv autorů: TOLIK BYLO DNÍ...
Karel Jaromír Erben, Šimon Peták: PLAVÁČEK
Bedřich Smetana a kolektiv: PRODANÁ NEVĚSTA
Martin McDonagh: KRÁSKA Z LEENARE
Brandon Thomas: CHARLEYOVA TETA
Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR
Hana Mikolášková: INRI
Jozef Krasula, Vladimír Fekar: BIORÁJ
|
Jak bude kniha vypadat?
Bude to výpravná publikace, kterou zpracovává divadelní vědkyně Iva Mikulová a historik Marcel Sladkowski. Šli znovu do archivů, kde objevili spoustu nových věcí. Z finančních důvodů jsme v minulosti zrušili každoroční vydávání brožurek, ale paměť divadla je potřeba uchovávat. Poslední větší kniha vyšla už před dvaceti lety. Novou publikaci nabídneme našim divákům na začátku prosince.
Který moment vás z historie divadla nejvíce zaujal?
Atraktivní byl určitě přechod z Malé scény, kde divadlo začínalo, do nové budovy. I proto, že ve Zlíně byl v podstatě spojen s rokem 1968 a s tím, jak zdejší divadlo ve výsledku totálně zatuhlo. To je v knize pěkně popsané. Zajímavý je pak přerod z normalizace. Zlín vždy osciloval mezi tím, jestli hrát pro dělníky hry o tom, jak se v Kazachstánu daří pěstovat obilí, nebo jestli zkusit něco progresivnějšího, třeba Brechta. To byly dva extrémy, které určovaly tvář divadla.
Jaké další problémy se řešily?
Ty také často souvisí s budovou. Opakovaně se řešilo, co v ní hrát, když je tak velká. Zároveň je tady zakořeněná snaha pokoušet se o autorské věci, dávat Zlínu zpětnou vazbu na dění v něm, což dělá ze Zlína jedinečnou scénu. Vyjadřujeme se k současnosti, hledáme, jsme zkrátka živé divadlo.
Pozná divák, že je součástí jubilejní sezony?
Je to mé velké přání. Speciální bude už zahájení nadcházející sezony, na něž jsme připravili večer šansonů v podání Heleny Čermákové. Doplní ji například František Segrado nebo Gustav Řezníček. Umělecká šéfka Hana Mikolášková se snažila i skladbu titulů pojmout odvážněji. Diváci proto uvidí její autorský počin INRI nebo zpracování Prodané nevěsty v režii Jana Antonína Pitínského.
Proč volba padla právě na šansony a Helenu Čermákovou?
Chtěli jsme něco mimořádného, čímž jsme se dostali k písním. Dlouho jsme se bavili o tom, že by bylo fajn něco takového pro paní Čermákovou, držitelku Ceny Thálie, připravit. Myšlenka, která to nakopla a posunula, byla ta, že nechceme dělat večer převzatých písní. Napadlo nás vyzvat lidi, kteří prošli divadlem, aby napsali texty a zhudebnili je. Zapojili se třeba režiséři J. A. Pitínský nebo Martin Františák.
V řadě vašich titulů se objevují písničky. Je to záměr posunovat divadlo tímto směrem?
Od začátku tvrdím, že je to pro naši scénu velmi výhodný formát. Nemůžeme dělat muzikál „londýnského“ typu, nemáme k tomu muzikálový ansámbl ani živý orchestr. Naše parketa je „činoherní“ muzikál. I proto si tak rozumíme s Hanou Mikoláškovou, která má k hudbě velmi úzký vztah. Mám velkou radost z toho, jak se jí povedlo Malované na skle. To je přesně ten formát, o kterém mluvím. A diváci to evidentně oceňují.
Před sedmdesáti lety divadlo otevíralo Drdovým titulem Hrátky s čertem. Nechtěli jste je zopakovat?
Jen pro upřesnění, těch 70 let to teprve bude, teď vstupujeme do sedmdesáté sezony. A tu chceme zahájit slavnostně. Hrátky byly jednou z možností. Tehdy byl Kabát hrdina, který všechny zachrání před zlými neřády ze Západu. Ta hra měla různé nánosy. Teď už se samozřejmě hraje bez nich, jako čistokrevná pohádka. Nakonec jsme si ale řekli, že našemu záměru bude odpovídat lépe Prodaná nevěsta, naše národní opera.
Není až příliš riskantní, aby činoherní divadlo hrálo operu?
Nebudeme zdaleka první činoherní divadlo, které Prodanou nevěstu uvede. Viděl jsem už různé klíče, jak na to, ale musím říct, že ten pana Pitínského se mi líbí už teď nejvíc. Myslím, že svým ztišeným, záměrně nepompézním způsobem může v příběhu objevit zcela nové nuance. Ono jde o detaily. Zpěvákům třeba budete v našem případě rozumět...
Na který titul nové sezony se nejvíce těšíte?
Mám rád dobrodružství, takže se dost těším na INRI, protože to je velká neznámá. Je to autorský projekt Hany Mikoláškové, který bude odrazem jejího několikaletého působení ve zlínském divadle.
A váš tip na největší divácký tahák?
Z hlediska návštěvnosti bych vsadil na komedii Charleyova teta, ale na divadle je nejkrásnější, že ho nelze spočítat. Klidně to může být i komorní Kráska z Leenane.
Nechybí v nabídce výpravné historické hry?
To je otázka dramaturgického plánu, který vychází spíše z tématu než z formy. Už dlouho se ale bavíme třeba o Dumasově Královně Margot nebo Ibsenově díle Peer Gynt. To jsou velmi výpravné tituly. Před třemi lety to možná ovlivnila i ekonomická situace, dnes se však už naštěstí divadlu daří.
Přichází více diváků?
O poznání víc. Za rok 2014 jich bylo 123 tisíc, letos během prvních šesti měsíců už jsme na 80 tisících, takže máme velmi dobře našlápnuto.
