"Je mi jedno, jakým způsobem lidi rozesměju nebo rozpláču. Ale díky bohu za každou slzičku a za každého, kdo vyprskne smíchy. To je ve skutečnosti můj honorář za tu magořinu nad prázdným papírem," řekl Redl, který do nového roku vstoupil naplno. Během šesti dnů odehrál pět koncertů po celé republice.
Přestože žije v Kobeřicích u Brna, má stále silný vztah k východní Moravě. Vyrostl na Valašsku, umělecky se odrazil ve Zlíně.
Máte ještě nějaký nesplněný sen? Třeba si někde zahrát?
Nemám. Ale i kdybych měl, neřekl bych ho. To, co člověk řekne nahlas, to se mu obvykle už nesplní. Sen se nesmí vyslovit, musí se vysnít. Velké sny se uskutečnit dají, ale člověk se z nich nesmí vykecat.
Vlasta RedlRodák z Nového Jičína (1959) prožil mládí ve Valašském Meziříčí - Poličné, kde také začal s amatérskými kapelami vystupovat na tanečních zábavách. V 80. letech minulého století se přestěhoval do tehdejšího Gottwaldova a začal spolupracovat se skupinou AG Flek. V roce 1996 vytvořil sestavu Každý den jinak, ale od roku 2007 hrál převážně sám nebo v triu se Samsonem Lenkem a Slávkem Janouškem. V současné době vystupuje se skupinou Naše nová kapela, která má dvě různá obsazení. Jeho některé písničky, především Sbohem galánečko, Husličky nebo Večer křupavých srdíček, doslova zlidověly. Píše také divadelní a filmovou hudbu. Po své knižní prvotině My tři a já nedávno vydal knihu Kam na to chodím, ve které popisuje příběhy svých písňových textů (více o knize čtěte zde). |
A existuje někdo, s kým byste si chtěl zahrát?
To určitě, je jich hodně. Ale že by mě to budilo ze spaní, kdyby se to nestalo, to ne. Jsem rád, že jsem potkal lidi, které jsem potkal, a že jsme spolu chtěli hrát, ne si jen zahrát. Bez toho by většina té muziky asi ani nevznikla. V tomhle ohledu jsem měl v životě velké štěstí.
Jednou jste prohlásil, že veškerý veřejný prostor je zamořen hudebním smogem. Opravdu je současná hudba převážně nekvalitní? Nebo je to tím, že rádia hrají stále dokola "hudební dinosaury"?
To ne. Myslel jsem to tak, že všude něco hraje a nikdo to neposlouchá. To je jako když se v noci všude ve městě svítí a nikdo nedohlédne přes ten světelný smog na oblohu s hvězdami. Kamkoli člověk vkročí, mají tam něco puštěné. V obchodech, na pumpách, v každé hospodě, v hotelovém výtahu, o Vánocích i na ulicích, v taxíku… Já to zvládám celkem dobře. Jen když jedu z hotelu na koncert, tak poprosím taxikáře, ať to vypne, že si připlatím. Většinou se na mě podívá jako na blázna. Jsou hospody, kde hraje muzika, která nikoho neprudí, ale když tam sedíš dýl, zjistíš, že pouštějí jedno nebo dvě CD pořád dokola. Ve většině hospod mají puštěné jen rádio, ale v soukromých rádiích to taky jede na jedno kopyto. Většina stanic pouští jen největší hity, a to jsou všechno výjimečně povedené písničky…
Je to tedy jakási přesycenost hudbou, byť i kvalitní?
S kvalitou to moc nesouvisí. Snad jen tak, že kvalita zážitku je díky té kvantitě nulová. I televize se zhoršily. Dnes už nevysílají nic bez hudebního podkresu, ani sportovní přenos. I do zpráv, hned jak naskočí reportáž z terénu, už tam musí hrát nějaké to tu tudu du tudu… Dokumenty, i seriozní, vypadají tak, že někdo něco mluví a do toho mu hrají vzadu v koutě - potichu, aby toho důležitého pána nerušili - Pink Floyd nebo Mozart. Ale vždycky jen kousek a pak je típnou. Většina lidí si toho už ani nevšimne, natož aby je to nějak pohoršilo. Ale pořád jsou lidi, kteří to v takovém okamžiku vypnou. Ti, co si těch Floydů a Mozartů doopravdy váží. Třeba opravdový milovník jídla to do sebe přece nehází lopatou, protože se toho nechce nabažit, a tak ví, že míň jednou za čas je víc.
Hezky řečeno...
Já to zkusím říct ještě líp. Můžeš dostat pod stromeček něco, co sis hrozně přál, ale ne desetkrát denně, to nejsou Vánoce, to je opruz. Muziku si člověk musí umět užít, udělat si na ni čas a udělat si z toho trochu svátek. Kdo se o to nesnaží, je podle mě tak trochu nešťastník, protože tou úplně vybzučenou hlavou už není schopen nic vzácného vnímat.
Jak to máte se svými hity? Můžete píseň Sbohem galánečko hrát kdykoli, nebo už jste jí přehraný?
Nejsem tak hloupý, abych hrál něco pořád dokola tak dlouho, až se mi to samému omrzí. Zvlášť když vím, že to budu muset hrát až do smrti, což asi je tenhle případ. Já si ani cizí muziku nepouštím tak často, aby mi zevšedněla. Nějaký čas jsem tu písničku nehrál, aby mi byla vzácnější, a teď už se mi po ní začalo skoro stýskat, tak ji zase hraju.
Vedle spousty hudebních textů jste napsal i dvě knihy. Považujete se víc za muzikanta, nebo za spisovatele?
Já se za nic nepovažuju. Snažím se nepřipadat si na světě zbytečný, což se mi daří, jen když dělám, co mě baví. A nejvíc mě baví bavit lidi. Vykolejovat je ze stereotypu jejich všedních drah. A tím i sebe. Vracet jim zpátky nějakým kouskem dojemné muziky nebo neuvěřitelnými historkami třeba jen na chvilku tu citlivost, se kterou jsme všichni přišli na svět a kterou v nás ty všední dny trochu otupují. Mně je jedno, jakým způsobem lidi rozesměju nebo rozpláču. Ale díky bohu za každou slzičku a za každého, kdo vyprskne smíchy. To je ve skutečnosti můj honorář za tu magořinu nad prázdným papírem.
Koncertujete téměř čtyřicet let. Mění se vaše publikum?
Doufám že ne. Na našich samostatných koncertech to nepociťuju. Ale je fakt, že na festivalech přibývá lidí, kteří si nás potřebujou spíš vyfotit, než poslouchat, co hrajem. Ale to souvisí s tím hudebním smogem. Takovým už není pomoci. Leda by je nechtě potkalo něco, co by je uvěznilo v nějaké bezhlučné karanténě, na čas potřebný k odvyknutí. Třeba ztroskotání na pustém ostrově. Ale kde ho dneska vzít? Dnes už je na každém ostrově letiště nebo přístav a tam hraje ta muzika taky.
Existuje nějaké místo, kde hrajete raději než jinde? Proč?
To záleží spíš na okolnostech než na místě. Jsou samozřejmě místa, kam se těším, protože je tam dobrý sál, dobrá akustika, dobrý pořadatel, ale úplně nejvíc záleží, jací se tam sejdou lidi. Když tak nad tím přemýšlím, nejradši hraju doma v Česku, tím myslím celé bývalé Československo, protože mi tu každý rozumí. I hraní v cizině má svoje kouzlo, nikdo mě tam nezná, nikdo ode mě nic nečeká, tak se můžu muzikantsky víc vyblbnout. Člověk tam nikdy neví, na čem je, tak to je zas trochu větší adrenalin. Ale já jsem dobrodružná povaha, tak se tomu nevyhýbám. Ale když už tam ty cizí lidi zvedneš ze židlí, tak si to užiješ víc než doma, protože doma se to od tebe jaksi už samo sebou očekává.
Může se vůbec český folkař prosadit v cizině?
V Polsku snad, viz Nohavica nebo Mládek. V Rusku by to asi taky šlo, i s nimi máme kus společné historie. I oni zažili totalitu, uměli by pochopit náš pohled na svět. Ale o dobytí Ruska se, pokud vím, nikdo nesnaží. Což je asi chyba.
A co západní Evropa?
To už je horší, tam na nějakou originální muziku od nás není zvědavý vůbec nikdo. I když v Německu se hrát dá, pokud možno něco, co jim zní tak nějak z té world music bečky. Dá se dojet i dál do světa, ale leda tak s folklorem a úplně nejlíp v kroji. S češtinou se v cizině už dlouho nikdo neprosadil. Poslední, komu se to povedlo, byli Dvořák a Janáček. Ale to nebyli v pravém slova smyslu folkaři, dnes by je šoupli do regálu ethno, přinejmenším Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance určitě. A Janáčkovu Její pastorkyňu, kterou zpívá celý svět česky, tak tu by mu dneska už v Čechách nikdo nevydal - pochopte, co my s tím, pane Janáčku… Dělal by asi znělky a reklamní jingly pro rádia. Fanfáry mu šly. K muzikálům by ho taky nepustili, příliš nestravitelné a málo in, řekli by mu všude. Zní to jako humor, ale to je dnešní česká realita.
