Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Využívat Židy na nucené práce bylo pro firmu Baťa výhodné, říká historik

  8:44aktualizováno  8:44
Jak a proč filiálky firmy Baťa za druhé světové války využívaly na nucené práce obyvatele židovského původu? Historik Martin Marek v rozhovoru pro MF DNES vysvětluje, že vedení jednotlivých továren většinou neuvažovalo rasisticky, ale pragmaticky a ekonomicky.

Zlínský historik Martin Marek nyní působí na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. | foto: Dalibor Glück, MAFRA

Dosud tabuizované téma využívání Židů v pobočkách firmy Baťa zná velmi dobře. Věnoval mu spoustu práce. Zlínský historik Martin Marek proto ve své studii (více o studii čtěte zde) mluví o šéfech některých poboček jako o "pachatelích" a o členech zlínského vedení jako o "divácích". "Pro podniky bylo využívání Židů na nucené práce velmi výhodné," říká Marek.

Martin Marek

Narodil se v roce 1978. Vystudoval obor geografie-historie na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Postgraduální studium historie ukončil doktorskou prací nazvanou Baťovy závody, batismus a Sovětský svaz v letech 1918 - 1938. Konfrontace a kontakty na pozadí specifik československo-sovětských hospodářských vztahů. V letech 2005 - 2011 pracoval jako odborný pracovník ve Výzkumném ústavu pro dějiny střední Evropy v Brně. Od roku 2012 je odborným pracovníkem na Historickém ústavu FF MU. Je autorem přibližně 25 odborných a popularizačních studií k československým hospodářským dějinám a k historii Baťova koncernu.

Jak moc bylo vedení poboček ve shánění Židů aktivní?
Podařilo se mi zdokumentovat tři případy, kdy se vedení filiálek iniciativně snažilo Židy získat anebo si je ponechat. Bylo to v polském Chelmeku a Radomi a českém Sezimově Ústí. Víme, že radomský šéf Rudolf Sikora žádal nacistické úřady o poslání Židů. Postupně jich dostal stovky. V té době ale nešlo o nic výjimečného. Jen v Radomi bylo na nucené práce využíváno asi šest tisíc Židů z ghett.

Kdo řídil zahraniční baťovské pobočky?
Většinou to byli dlouholetí Baťovi zaměstnanci. Udržovali exkluzivní vztahy s vysoce postavenými politiky a úředníky bez ohledu na to, zda šlo o demokratické země či autoritativní režimy. Koncernový charakter podnikání měl jediný cíl - vyrobit a zpeněžit zboží. Po válce byli tři lidé z vedení továrny v Chelmeku stíháni. Dva z nich měli předválečnou zkušenost přímo ze Zlína. Ten třetí, hlavní šéf Joachim Schultz-Bundte, jenž byl obviněn z nejzávažnějších zločinů, začínal u Baťů v Německu v roce 1935.

Jak fungovala spolupráce vedení v Chelmeku s nacisty?
Podnik za každého židovského vězně platil vedení SS. Schultz-Bundte byl navíc známý šéfa koncentračního tábora v Osvětimi Hösseho. Je prokázáno, že ho opakovaně navštívil, takže musel vědět, o jaké lidi jde. Podle svědků vězni vypadali děsně, byli mučeni hladem, neměli žádnou péči. Bydleli v baráku v areálu továrny, do něhož táhlo a nebylo tam hygienické zařízení.

Manažeři byli nevinní

Na téma využívání židovských pracovníků firmou Baťa během druhé světové války uveřejněné v MF DNES se rozhodl reagovat publicista Jaroslav Pospíšil a jeho manželka Hana.

"Vyznění tématu nejen v nás (viz internetovou diskusi u prvního článku) vyvolalo dojem, že pan doktor Martin Marek se snaží osočit tehdejší vedení firmy, tj. baťovské ředitele Čiperu, Hlavničku a další, z toho, že vinou jejich snahy po zisku zemřeli v bídných podmínkách v baťovských zahraničních filiálkách desítky Židů. Z článku vysvítá, že se jednalo ve skutečnosti pouze o Chelmek (více než 47 mrtvých - přesnější číslo, které získal svým bádáním, ale dr. Marek neuvedl) a Ottmuth (1 mrtvý).

Už z předchozích vyjádření dr. Marka v tisku lze dovozovat, že zisk je pro něj sprosté slovo a vedení firmy Baťa se mu jeví jako vykořisťovatelé. Zapomíná však přitom na základní ideu batismu - využívat zisk z podnikání pro rozvoj podniku, města a hlavně zaměstnanců - spolupracovníků.

Zapomíná přitom na to, že baťovští ředitelé, kteří firmu vedli za války, vlastně trávili svůj život v práci a svým pracovním nasazením ochuzovali své rodiny. Rozhodně také neužívali "zisku" k životu na "vysoké noze", u Baťů se vyžadovala střídmost, disciplína a oddanost podniku.

A nyní k vlastnímu problému. Dr. Marek nezapomíná zdůraznit, že vedoucí filiálky v Chelmeku, kde se s Židy mělo zacházet zvláště špatně, byli zkušení baťovští manažeři. Jak uvádí, tři z nich byli po válce stíháni, v jednom případě se vyšetřování táhlo přes 20 let.

Nedodává však už, že nebyli ani souzeni, ani odsouzeni. Je tedy zřejmé, že jim vina na úmrtí židovských zaměstnanců nebyla prokázána. Ostatně ani dr. Marek nedokládá, v jakém stavu se Židé z nedalekého vyhlazovacího tábora Osvětim dostali do baťovské filiálky v Chelmeku. Jisté je, že zde měli větší pravděpodobnost, že válku vůbec přežijí.

Dr. Marek také obviňuje baťovské vedení, že se samo snažilo Židy získat, a vidí za tím jen honbu za ziskem, ačkoliv jim tím mnohým zachránilo život. Připomeňme, že za totéž byl později oceňován "Spravedlivý mezi národy" Oskar Schindler.

Je také třeba říci, že firma Baťa byla součástí velkého německého obuvnického trustu řízeného z Berlína a sama nemohla dělat žádné závažné kroky, které by předtím nebyly rozhodnuty na nejvyšších místech v Berlíně, zatímco Praha byla jen středním stupněm řízení.

Stejně tak se z rozhovoru nedozvídáme, nakolik právě zlínští instruktoři ovlivňovali dění v polské pobočce a podmínky židovských zaměstnanců, jaké byly jejich pravomoci a zda nebo jak často sem vůbec v době války zajížděli.

Přestože nijak nekonkretizuje intenzitu kontaktů zlínské mateřské organizace a polské filiálky, dovoluje si autor tvrdit, že o špatných životních podmínkách Židů v Chelmeku zlínské vedení "muselo vědět, ale přivíralo nad tím oči". Nijak blíže to už nerozvádí.

Je patrné, že zde se dr. Marek dostává do důkazní nouze. Nemůže přímo označit jednotlivce, kterého by mohl obvinit, že situaci v Chelmeku toleroval, a proto místo individuální odpovědnosti se rozhoduje pro odpovědnost kolektivní.

Když byl v roce 1947 v Československu souzen český ředitel koncernu Dominik Čipera a německý ředitel Albrecht Miesbach, nebyli v této věci ani obviněni, ani vyšetřováni. Dva roky po válce byl přitom dostatečný čas na shromáždění důkazů o jejich eventuální vině.

Nebyla tedy zjištěna příčinná souvislost mezi úmrtími židovských zaměstnanců firmy Baťa v zahraničních filiálkách a řízením koncernu ze zlínského centra.

V otázce židovských zaměstnanců, kteří byli před válkou zachráněni firmou Baťa přesunutím do zahraničních poboček mimo dosah nacistů, dr. Marek v rozhovoru opět opakuje, že šlo jen o 70 osob z 1 100 lidí, kteří ovšem podle něj museli být kvalifikovaní, jinak jim firma nepomohla.

Zcela tak přehlíží již dříve zveřejněné svědectví zaměstnance firmy Baťa JUDr. Jiřího Steina z roku 1946. JUDr. Stein tehdy sepsal prohlášení použité později Dominikem Čiperou při obhajobě, že baťovské vedení provedlo v roce 1938 po Mnichovu záchrannou akci, při níž do bezpečí dostalo nejméně 120 židovských zaměstnanců s jejich rodinami. Mnoho z nich, pokud neměli kvalifikaci, bylo na firemní náklady přeškoleno v kurzech. Toto tvrzení nebylo u soudu zpochybněno, přesto mu dr. Marek nepřikládá váhu.

Zcela nehorázný se nám jeví výrok dr. Marka, že když se jeden z polských manažerů hájil tím, že Židům dával navíc jídlo, "nešlo mu o zdraví, ale o výkon. To bylo jediné měřítko." Když pomineme, že zdraví a výkon spolu neodmyslitelně souvisí, vyznívá tato teze jako vědomé neomalené špinění celého ducha batismu, který za svůj přijaly tisíce lidí a který stál za rozvojem a blahobytem Zlína a dalších oblastí. Když dr. Marek takto jednostranně vykládá neúplné informace pouze v neprospěch - jak se nám to jeví - "zlých kapitalistů", napadá tím vlastně všechny poctivé baťovce."

Jaroslav a Hana Pospíšilovi

Vědělo o těchto děsivých okolnostech zlínské vedení koncernu?
Firma Baťa byla globální podnik a Zlín jeho centrum. Odsud do poboček posílala své personální referenty, kvalifikované instruktory, dodávala mašiny. Takže si myslím, že o tom muselo vědět, ale přivíralo nad tím oči. Do obuvnické továrny v Chelmeku byly také v letech 1942 a 1943 přiváženy vagony s botami, jež nacisté zabavili vězňům, kteří přijeli do Osvětimi. A stejná obuv putovala také do Otrokovic. Zachovalejší kusy se opravovaly a vozily do prodejen v Říši. Poškozená se zpracovávala na suroviny.

Kolik lidí v Chelmeku zemřelo?
Továrna využívala průměrně 100 až 150 osvětimských vězňů, šlo téměř výhradně o Židy holandského, belgického a francouzského původu. Podle knihy zemřelých, z níž vycházela historička Emeryka Iwaszko, jich nepřežilo 47. Z mého bádání v muzeích v Osvětimi a v Bad Arolsenu ale vycházejí vyšší čísla. Iwaszko nepracovala s knihou nemocničního bloku 28 v Osvětimi, kde tělesně vyčerpaní vězni přijatí z Chelmeku zemřeli obvykle do 24 hodin.

Byli šéfové továrny v Chelmeku po válce potrestáni?
Chelmecké baťovské manažery vyšetřovala po válce polská i německá prokuratura. Schultz-Bundte nebyl pouze šéf továrny, ale i samotného městečka Chelmek a přilehlých vesnic. Podílel se na vysídlování zdejších Židů, na exekucích jejich majetku i na týrání polských zaměstnanců podniku. Jeho vyšetřování se táhlo přes dvacet let. Než dospělo ke konci, tak zemřel.

Člověku se nechce věřit, že takové fungování podniku zlínské vedení tolerovalo.
Pokud bychom rozdělili aktéry na jednotlivé typy, tak chelmecký management byli pachatelé a členové zlínského koncernového vedení diváci. Kdo byli oběti, nemusím upřesňovat.

Zatím jsme mluvili jen o Chelmeku. Jak to vypadalo v jiných baťovských továrnách? Měli se tam Židé lépe?
Zacházeli s nimi šetrněji. Většinou tam pracovali pod dohledem baťovských zaměstnanců. Někteří Poláci si z Židů sice utahovali, protože antisemitismus byl hodně rozšířený, jiní jim ovšem dávali jídlo a snažili se pomáhat.

Kromě Chelmeku Židé jinde neumírali?
V Ottmuthu zemřel minimálně jeden, který doplatil na špatné zacházení. Pokud byl nuceně nasazený Žid v dobré kondici, tak přežil. Ale jestliže byl nemocný a potřeboval léky, tak je nedostal a mohl zemřít.

Jak byli Židé v jiných městech ubytovaní?
V Radomi přicházeli pracovat z ghetta zřízeného hned vedle podniku a dalšího, které bylo dál ve městě. Chodili za dohledu židovské milice. V Ottmuthu byl pracovní tábor asi 4 kilometry od továrny. V Sezimově Ústí byli Židé ubytovaní přímo v areálu továrny a běžní zaměstnanci se s nimi potkávali.

Co se stalo po válce s šéfy těchto baťovských fabrik?
Ještě nějaký čas působili u Bati na Západě, pak se jejich stopa většinou ztrácí. Vyšetřováni ale nebyli. Jeden z polských manažerů se hájil třeba tím, že Židům dával navíc i jídlo. Nešlo mu však o zdraví, ale o výkon. To bylo jediné měřítko.

Jak vnímali své nucené práce sami Židé?
Pokud nešlo o Chelmek, tak to vnímali i jako pomoc. Mohli si říct, že když pracují pro Říši, nejsou v takovém ohrožení. V Radomi dokonce podpláceli lidi v podnicích, aby tam mohli pracovat. Když totiž opustili ghetto, mělo to pro ně výhody, mohli třeba směňovat věci. Motivace zaměstnavatelů však byla jiná.

Věděl o využívání Židů Jan Antonín Baťa, který byl v té době už pár let za oceánem?
Myslím, že to bylo mimo jeho dosah. Koncern Baťa měl sice zastoupení ve Švédsku, Turecku či ve Švýcarsku, kde nebyl válečný konflikt. Tyto údaje tam bylo možné vyvézt. Je však otázkou, zda by měl někdo odvahu to venku říct.

Hodně se psalo o tom, že J. A. Baťa před válkou zachraňoval Židy, když jim dával práci mimo dosah Hitlera. Bylo to tak?
Podnik chtěl vyvézt kvalifikované zaměstnance do poboček v cizině. Z 1 100 lidí bylo asi 70 židovského původu. Ti asi byli rádi, že zmizí před Hitlerem, ale museli být kvalifikovaní. Nešlo o hromadnou záchrannou akci, ale opět o pragmatičnost. Byť nevylučuji jednotlivé případy, kdy nadřízený svému zaměstnanci pomohl.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jasénka tančila i přímo v ulicích jihokorejského města Anseong
Vsetínští folkloristé se vrátili z Koreje, diváky nejvíce zaujal cimbál

Soubor valašských písní a tanců Jasénka se vrátil z Jižní Koreje, kde se zúčastnil Mezinárodního folklorního festivalu ve městě Anseong. Návštěvníci nejvíce...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Žena souzená za kuplířství obvinila expolicistu, že po ní chtěl sex

Krátkou konfrontací mezi svědkem a obžalovanou pokračovalo ve Zlíně soudní projednávání večírků pro zvané v Kostelanech, za kterými se podle spisu skrývala...  celý článek

Ředitel gymnázia měl údajně obtěžovat studentky. Soud mu vyměřil tříletou...
Studentka podlehla meningitidě, školu hygienici hlídat nemusejí

Tragická událost se před pár dny stala v Rožnově pod Radhoštěm. Studentka maturitního ročníku místního gymnázia podlehla zánětu mozkových blan. Nebezpečnou...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.