Letos doprovázel Jan Šilpoch, který patří k silné generaci fotografů kdysi působících v časopisu Mladý svět, při fašanku muzikanty ve Velké nad Veličkou, dřív jezdíval do Komni.
Ani folklor však není neměnný, zjišťuje po letech autor klasických černobílých portrétů. Místo chalup jsou domy s břízolitem, dřevěné podnávratí nahrazuje plast a před domem koledníci obcházejí nablýskané nové auto.
"Je to přirozený vývoj, vlastně to chápu. Ten starý svět byl ale mnohem fotogeničtější," zamýšlí se Šilpoch, který v únoru zahájil v uherskohradišťském kině Hvězda výstavu s názvem Karpatský oblouk (Od Banátu po Horňácko). Portréty lidí ze Slovácka na výstavě doplňují snímky, které fotograf pořídil na přelomu tisíciletí v rumunském Banátu, kde žije česká menšina.
Z jaké doby jsou fotografie na této výstavě?
Fotky z Horňácka jsou od roku 1984. Nemám tu ty z posledních let, protože jsem je ještě nestačil zpracovat. Fotím stále na klasické filmy, takže ta práce trvá déle. A fotky z Rumunska jsou z roku 2000.
Co je pro vás tím magnetem tady na Slovácku?
Určitě muzika. Já už roky fotím muzikanty. Jazzové, rockové, folkové. Od toho folku jsem se dostal k folkloru, když jsem jednou navštívil Horňácké slavnosti. Jednou o mně Břéťa Rychlík napsal: Šilpoch fotí, jak čuje muziku. Takže hudba, muzikanti a lidé, kteří způsobem života připomínají ještě ten starý svět opravdových lidí. Například těch, o kterých byl i Rychlíkův dokument Jeden rok, při kterém jsem fotil.
Čím se vyznačují opravdoví lidé?
Ještě respektují zákony přírody, žijí s ní v souladu a živobytí si obstarávají vlastníma rukama. Nijak se jich nedotýká to, v čem žijeme my - svět lží, které nás obklopují a křičí z billboardů.
Co nového se dá vyfotit na fašanku, na kterém jste už podesáté?
Nelačním po něčem novém. Zachycuji tu atmosféru vřelosti, radosti ze setkání, spontánnost těch lidí, kteří už jsou mými přáteli. Kvůli tomu se sem vracím. A dá se vidět i něco nového. Muzikantů totiž po revoluci rok od roku přibývá a dnes chodí v jednom místě těch fašankových part několik. Z toho mám obrovskou radost.
Kolik umíte horňáckých písní?
Pár jich umím, a když si dám něco na povzbuzení, tak se i odvážím je zazpívat.
Přijedete fotit i příští rok?
Určitě. Jen zvažuju, jestli už nepřejdu na digitální foťák nebo rovnou na kameru, aby ta hudba nebyla jen vidět, ale i slyšet.
