Říkají si Karel a Karel, i když toto křestní jméno stojí v občance pouze jednoho z nich. Autobusáci z Napajedel Karel Belfín a Marek Tománek spolu jako parťáci jezdí už 12 let a vozí české turisty na zahraniční dovolené.
Jak přiznávají, leckteré scény z populární komedie Účastníci zájezdu odpovídají realitě, se kterou se setkávají při své práci. Však také proto si říkají Karel a Karel, jak se v deset let starém filmu jmenovaly postavy skvěle ztvárněné Pavlem Liškou a Miroslavem Krobotem. Vzpomínáte?
„Prosím vás, ty hnědý podšálky okamžitě vracejte,“ apeluje ve filmu s prosebným výrazem Pavel Liška, který sklízí pobavené reakce.
„Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky zase poztrácej, tak si to budete pít z těch bílejch rozpálenejch kelímků,“ podpoří svého souputníka Miroslav Krobot.
Chorvatská (ne)pohostinnost
I řidiči Karel Belfín a Marek Tománek ze Zlínska mají s pověstnými podšálky nemilou zkušenost. A ano, opravdu kvůli nenechavým rukám cestujících.
„Dneska to jako legraci zmiňujeme hned na začátku cesty. Lidi se na ně sami i často ptají a my na to říkáme: Podšálky nejsou, potvory nám je rozkradly,“ směje se Marek Tománek.
On i jeho parťák jezdí s turisty nejen na Jadran, který byl dějištěm Účastníků zájezdu, ale také k moři do Itálie nebo třeba v zimě do zasněžených Alp.
„Vyvrženej vorvaň“ aneb hlášky z Účastníků zájezdu„Prosím vás, ty hnědý podšálky okamžitě vracejte.“ „Kdo masturbuje, ruku nahoru!“ „Našli ho na pláži, ležel tam jak vyvrženej vorvaň. Už se do něj pouštěli racci.“ „Jmenuji se Pavlína, ale přátelé mi říkají Pamela.“ „Proč by buzerant sahal na holku, nevíš? Uklidni se, mámo, kdyby sahal na kluka, tak samozřejmě něco hezky rychle udělám, ale takhle fakt nechápu proč šílíš. Spi, prosim tě.“ „Ještě jednou mi řekneš čumáčku, a rozmlátím ti palubní mikrofon!“ Komedii Účastníci zájezdu natočil režisér Jiří Vejdělek v roce 2006 a od té doby nechybí na seznamu filmů promítaných snad v žádném turistickém autobuse, ve kterém čeští turisté jezdí do ciziny. Snímek vznikl podle knihy Michala Viewegha, který se i podílel i na scénáři. V hlavních rolích se objevili Eva Holubová, Bohumil Klepl, Anna Polívková, Pavel Liška, Miroslav Krobot, Květa Fialová a další. |
Do Chorvatska prý míří hlavně zarytí milovníci této země. A to navzdory faktu, že pro Čechy už pobyt na Jadranu není zdaleka tak laciná záležitost jako před lety.
Například do Itálie jezdí podle Karla Belfína lidé především za dobrým jídlem a oproti Chorvatsku i za příjemnými lidmi.
„Chorvati už neví, co by si za své služby řekli. Je to tam dnes strašně drahé,“ říká.
Rozhodně už prý neplatí, že by Chorvaté české turisty vítali s nadměrnou vřelostí, jako tomu bylo ještě před pár lety.
„Určitě tomu tak není všude, ale například když na Istrii nemluvíte německy nebo italsky, tak čekáte v restauraci na objednávky mnohem déle,“ popisuje svou zkušenost.
Jedna věc snad ale bude fungovat věčně. Alespoň u některých. Turisté, kteří vyhledávají hlavně nejlevnější zájezdy do chorvatských kempů, se podle šoférů drží české klasiky – řízků na cestu.
„Platí to pořád a myslím, že řízky v alobalu jen tak nevymizí,“ usmívá se Marek Tománek.
Autobusácký instinkt
Právě ti, kteří zvolili tu nejlevnější možnost dovolené u moře, ale bývají těmi, s nimiž nastává nejvíce problémů.
„Je spousta lidí, kteří si koupí zlevněný zájezd přes slevové portály a už rovnou jedou do Chorvatska s tím, že budou chtít ještě padesát procent vrátit zpět za problém v autobuse,“ vysvětluje Karel Belfín.
Oba řidiči se shodují, že v branži funguje cosi jako autobusácký instinkt. Ten spočívá v otipování cestujících.
„Už v momentě, kdy nastupují, poznáme, jaký typ lidí to je a jestli bude nebo nebude problém,“ vysvětluje Marek Tománek.
Zároveň ale dodává, že jakékoli konflikty bývají naprosto výjimečné a většinou cesta ubíhá v dobré náladě. Když ale oba dostanou otázku, se kterou kategorií dovolenkářů bývá nejtěžší pořízení, odpovídají téměř jednohlasně: hlasitá rodina s malými dětmi.
„Jednou se nám stalo, že za námi přišla paní s kuriózním problémem. Stěžovala si, že její syn dostal z klimatizace astma,“ zavzpomínal na úsměvnou rychlodiagnózu Belfín.
Dalším zásadním tématem filmového Karla a Karla byl pořádek v autobuse.
„Zaprvé: Nejsme zvířata, jsme lidi. Ono by to nebylo poprvé, co bysme tady s Karlem objevovali za sedačkama nejrůznější potraviny. Kosti od vepřových kotlet a tak podobně. Že jo, Karle,“ promlouval do vysmáté autobusové uličky ve snímku Pavel Liška.
To pánové z Napajedel mají svéráznější přesvědčovací taktiku. „Vždycky je upozorňujeme, ať nedávají odpadky do sítěk na sedadlech. Vždycky jim taky říkám: Když ze sítěk budu na zastávce vytahovat posmrkané kapesníky, myslete na to, že vám s těma rukama pak budu vařit kafe,“ směje se Tománek, který očividně ví, jaký typ argumentů na cestující platí.
Spory o délku přestávky a o noční rádio
Dvojice Liška – Krobot ve filmu také předvedla, jak složité může být určení správně dlouhé občerstvovací přestávky.
„Já bych jim dal klidně, Karle, patnáct (minut, pozn. red.). O to nic. Ale oni to nestihnou. Člověče, spíš si naopak říkám, jestli bysme jim neměli dát pětadvacet. Znáš to, dáš jim dvacet a budeš tady čekat na půlku autobusu. Ti klesne autorita,“ přemítá v dialogu Miroslav Krobot.
Týdeník 5plus2 Přečtěte si týdeník 5plus2 z regionu, který vás zajímá. |
To moravští „Karel a Karel“ si s případnou ztrátou autority příliš hlavu nelámou. Neznamená to ale, že by pro ně délka přestávek bylo mrtvé téma.
„Samozřejmě, že to řešíme! Vždycky se spolu domluvíme, kolik času chceme dát a cestujícím nahlásíme poloviční dobu. Prostě už dopředu počítáme s tím, že se zdržíme jednou tak dlouho, ať řekneme cokoli,“ vysvětlují s nadhledem.
Coby řidiče je na cestě ale skutečně trápí hlavně dvě věci.
Té první se však snaží maximálně předcházet. Jde totiž o obavu, aby je v cizině nepotkala porucha autobusu. To se ale naštěstí nestává.
To druhá obava zní sice komicky, ovšem předcházet se jí příliš nedá.
„Moje největší noční můra je, když se v noci cestující za mnou zeptá: A to rádio musí hrát? Na to říkávám, že musí. Furt lepší, když nespíte vy, než kdybych spal já,“ uzavírá s nadsázkou Karel Belfín.
