Vadí nám nadávky a drahý nájem, shodují se lidé ze vsetínské periferie

Pracovníci vládní Agentury pro sociální začleňování se zaměřili na vsetínské vyloučené lokality. MF DNES s nimi vyrazila na reportáž k bytovce v Jiráskově ulici.

Kovové klepače kolem čtyřpatrového domu jsou plné rozvěšených koberců. Několik dětí skáče na trampolíně a hlasitě u toho křičí, další zkoušejí jízdu na skateboardu. Ženy sedí na schodech a popíjejí z hrnků kávu, muži se před pálícím sluncem schovávají v dřevěném přístěnku, kde klábosí.

Poklid v okolí bytovky ve vsetínské Jiráskově ulici, která tvoří spolu s mnohem známějšími kontejnerovými domy na Poschle dvě sociálně vyloučené lokality města, lehce rozvíří až příchod výzkumníků Agentury pro sociální začleňování.

Michaela Stejskalová a Adam Bedřich se s místními opatrně pouštějí do hovoru. Většina starousedlíků už je zná díky jejich nedávným návštěvám, některým se představují poprvé – jako třeba Soně Kandráčové, která ve stínu komína nedaleké teplárny žije s rodinou už deset let.

„Předtím jsem bydlela na pavlačáku,“ připomíná zchátralý dům u polikliniky, který nechal starosta Jiří Čunek před deseti lety zbourat.

„Kdyby nás tolik nežilo na jednom místě“

Kandráčová trpělivě dlouhé minuty odpovídá na dotazy týkající se bydlení nebo zaměstnání. A sama líčí, že v posledních měsících chodí na veřejně prospěšné práce, při nichž uklízí na sídlištích.

Zjišťují, co obyvatele Vsetína nejvíc pálí

Zhruba do konce roku se budou ve Vsetíně pohybovat výzkumníci Agentury pro sociální začleňování. Pomoci mají s bydlením, zaměstnaností nebo vzdělaností lidí z okraje společnosti.

„Zpočátku s kolegy sbíráme tvrdá data od jednotlivých odborů radnice a děláme rozhovory s obyvateli vyloučených lokalit i dalších míst ve městě, zástupci neziskovek a podobně. Tak získáme celkový pohled na sociální vyloučení ve městě,“ uvedla lokální konzultantka agentury Zdeňka Slámová.

Potíže tedy nejsou pouze na známých místech, jako jsou Poschla a Jiráskova?
Zabýváme se třeba lidmi, kteří pobírají hmotnou nouzi, v rámci celého města. Vznikne dokonce mapa, která potvrdí, kde všude se nacházejí. A může se ukázat, že nejde jen o lidi z vyloučených lokalit.

Výzkumníci jsou ve městě skoro denně. Znamená to, že chcete potíže poznat co nejlépe?

Jak výzkumníci data zpracovávají, ukazují se oblasti, o kterých lidé mluví více, nebo naopak méně. Proto je náš pobyt ve městě dlouhodobý a opakovaný. Postupně se doptáváme i na oblasti, jež nás zajímají. Výstupem bude takzvaná situační analýza.

K čemu je dobrá?
Jejím cílem není hodit papíry někam do šuplíku. Díky ní budeme znát, co město a jeho obyvatele nejvíce pálí. Na základě konkrétních poznatků pak začnou fungovat tematicky rozdělené pracovní skupiny, kde si budou místní stanovovat priority a cíle i to, jak jich dosáhnout.

Co to znamená?
Na vstupní analýzu naváže příprava strategického plánu sociálního začleňování. Ten nabídne konkrétní opatření, jak zmírnit nejvážnější problémy a jak zlepšit kvalitu života všech obyvatel ve městě.

Mohla byste uvést příklad?
Objeví se například snaha o vytvoření nízkoprahového centra pro děti a mládež.

Ale proč, chce to nějaká neziskovka?
Ne, protože my máme analýzu, která říká, že tady potřeba skutečně je.

„Strašně mi vadí, že na sobě musíme mít vesty. Lidé se na nás dívají přehlíživě, někteří nám dokonce sprostě nadávají. Jeden přiblblý na nás dokonce ukazoval přirození. Teď mám ale pracovní úraz, marodím s nohou,“ vysvětluje.

Přestože se v Jiráskově ulici nemá špatně, v budoucnu by se svými blízkými ráda žila jinde. „Člověku tady chybí klid a soukromí,“ popisuje Kandráčová.

Souhlasí s ní i manžel Roman. „Jsme temperamentní, zpíváme si, hlasitě mluvíme. Pomohlo by, kdyby nás tolik nežilo na jednom místě. Lidé by si na pravidla zvykli,“ myslí si.

Všemu zpovzdálí naslouchá jejich dcera Kornélie. Ta chodí do šesté třídy základní školy, každý čtvrtek ještě absolvuje doučování. „Nejde mi matika, nebaví mě,“ vysvětluje.

Vzdělání je hlavním tématem i pro mladého muže, který se představuje jako Franta.

„Naše děcka chodí do osmé a deváté třídy a jsou na tom stejně jako ty ve třetí. Sotva umí číst a psát, nikdo se jim ve škole pořádně nevěnuje. Pak není divu, že je nikam nevezmou a končí na úřadech práce. Nemají žádnou budoucnost,“ říká upřímně.

Za nájem a inkaso 13 tisíc korun měsíčně

Do debaty s výzkumníky, kteří si připomínky obyvatel bytovky zaznamenávají do notýsků, se zapojuje také František Hlaváč. Léta pracoval ve Velké Británii, teď bydlí na Jasence. Na Jiráskovu často chodívá na návštěvu za svým synem a dalšími členy rodiny.

„Sám bych tu ale nikdy nebydlel, politici tady z toho udělali kolonii. Kdyby Romáky rozhodili po třech čtyřech rodinách, tak ani Vsetín neví, že tu nějací jsou,“ podotýká a bere „cizince“ nahlédnout do chodby domu.

Ta je až na některá zákoutí čistá, jen na několika schodech je odřené a sloupané linoleum.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

„Máte ale vidět, jak to tu vypadá po dešti. Děcka i dospělí sem zvenku nosí na botách plno bláta. To město nemá peníze, aby lidem za pár stovek udělalo venku pořádnou dlažbu, když od nájemníků každý rok vybere miliony?“ ptá se Hlaváč.

Jen jeho syn prý měsíčně zaplatí za nájem a inkaso u třípokojového bytu třináct tisíc korun. „A podobné ceny platí každý. Je to možné?“ rozhazuje rukama.

Podobných připomínek si výzkumníci, kteří budou ve Vsetíně působit do konce tohoto roku, vyslechnou při svých častých návštěvách města stovky. A to nejen od těch, jež úřady vnímají jako sociálně znevýhodněné. Mluví i s dalšími lidmi, kteří se ocitnou ve složité životní situaci.

„Řeší například akutní problém s bydlením, ztrátou zaměstnání, rozpadem rodiny nebo potřebou postarat se o seniora. Kvůli tomu se mohou ocitnout v situaci, na kterou vlastními silami nestačí,“ řekl Bedřich.

„Snažíme se poskytnout městu a dalším organizacím informace o tom, že tady jsou a je jim třeba poskytnout pomoc a zároveň na ně při plánování této pomoci myslet,“ dodal.