Augustin Navrátil v číslechNarodil se 28. prosince 1928 v katolické rodině malorolníka v Lutopecnách. Zemřel 2. května 2003 v Kroměříži. Dvakrát mu za jeho celoživotní postoje hrozila smrt, dvakrát byl vyhozen z České strany lidové. Přes 600 tisíc převážně věřících signatářů připojilo koncem 80. let podpis pod jeho petici známou jako Moravská výzva. Sedmnáct let byl pod takzvaným psychiatrickým dozorem. Nejméně třikrát byl komunisty hospitalizován na psychiatrii v Olomouci, Kroměříži i v Praze s režimem vymyšlenou diagnózou paranoia kverulans, přestože mezinárodní expertizy opakovaně potvrdily Navrátilovo duševní zdraví. Nula. Tolik korun odškodnění za jeho perzekuce dnes dostává jeho vdova. |
Pro některé zůstane "prorokem z Lutopecen", jiní ho pamatují už jako zahořklého starce. Zásluhy Augustina Navrátila v boji proti totalitě jsou ale nepopiratelné. Stejně jako oběti, které za to snášel.
"Zastřelit ho chtěli už Němci," vzpomíná v rozhovoru jeho žena, které zabitím manžela vyhrožoval i pozdější šéf s komunisty spolupracujících lidovců.
Augustin Navrátil, od jehož úmrtí uplynulo 2. května přesně deset let, je autorem největšího petičního protestu proti komunistickému režimu v celém Československu.
Byl několikrát neprávem zavřený v psychiatrických ústavech, mezinárodní organizace jeho případ opakovaně označily za mocenské zneužití psychiatrie. Přesto dnes jeho vdova Augustina Navrátilová nemá nárok na odškodné.
Vašeho muže se po nástupu normalizace údajně někdo pokusil zabít. Jak to tehdy bylo?
Sama pořádně nevím. Tehdy dělal na dráze a stalo se toto: jezdil na kole a jednou ho srazilo auto. Ale za tím může a nemusí být nějaký důvod. Potom dělal na zastávce v Bezměrově a tam ho zase přepadli cikáni. Ale jak říkám, nikde to není potvrzené.
Předtím, než ho srazilo to auto, vám vyhrožoval tehdejší funkcionář Československé strany lidové a její porevoluční předseda Josef Bartončík, že z vás udělá vdovu, a mělo se to stát právě tak, že vašeho muže srazí auto.
Ano, ale to nemusí mít souvislost. Jel na noční směnu potmě. Ale kolo měl osvětlené, to bylo v pořádku. To se může stát, já tomu až tak moc nevěřím.
Konflikty vašeho muže s komunistickou mocí začaly už záhy. Údajně měl i ostrý verbální konflikt s tehdejším předsedou kroměřížského místního národního výboru a pozdějším Gottwaldovým katem Alexejem Čepičkou.
Možná to bylo v době, kdy jsme ještě nebyli oddaní. Můj muž byl funkcionářem Lidové mládeže, někde měl fotografii, jak jde v průvodu s transparenty. Měl takové charizma, že ho všude hned zvolili jednatelem nebo předsedou. Ať to bylo v zahrádkářích, nebo nějakém spolku. Měl vysokou inteligenci, vždy nějak mezi ostatními vystupoval a vyčníval. Však ho chtěli zastřelit už Němci.
Proč?
Jako učeň se učil ve stolárně, když šli po Kojetínské ulici ruští vojenští zajatci a Němci je vedli. Hodil jim svačinu, co měl s sebou. Němci tam vtrhli, chtěli vědět, kdo to udělal. Okamžitě ho chtěli zastřelit, ale naštěstí se ho zastal mistr a nějak to uchlácholil, že se mu nic nestalo. To už byl začátek té jeho aktivity, protože on nesnášel nespravedlnost. Byl strašně citlivý na to, když se někde nějaká nespravedlnost vyskytla.
Když jsem se tu ptal jednoho pána, který vašemu muži pravidelně pomáhal o žních, řekl o něm, že to byl občas už zahořklý muž. Pozorovala jste to?
Velice se snažil dostat přes lidovou stranu do parlamentu. Tam ale o něj moc nestáli. Vždy byl na kandidátce jen na nevolitelném místě. Dokonce mi říkal, že mu tehdy oznámili, že se do té špinavé politiky nehodí. Měl svoje názory, které prosazoval, a myslel si, že jsou správné. Byly v duchu křesťanství, protože byl katolík stejně jako celá jeho rodina.
Svého času jste údajně žili s devíti dětmi za 380 korun na osobu a měsíc.
Já jsem to nerozpočítávala. Teď si lidi stěžují, že si nemůžou nic koupit, a přitom jsou plné obchody. Tehdy sem přijela pojízdná prodejna s masem a nebylo tam nic. Dali mi půl kila vepřového pro celou rodinu. A ještě to smrdělo rybinou, jak to vozili z Číny. Na to už lidi zapomněli. To se ale nedá srovnat, co bylo tehdy a co je teď.
Augustin Navrátil je autorem největšího petičního protestu proti komunistické totalitě, jeho zavření v léčebnách bylo příkladem zneužití psychiatrie mocí. Zasloužil by si nějakou připomínku?
Záleží na lidech, jestli by o to stáli. Co se ale týká té petice, na té dělal moc. Rozváželi jsme to na poštu a všude. Teď za mnou přijel jeden člověk, který s námi spolupracoval, a ptal se mě, kolik měla podpisů. To ale nikde nemáme a nemůžeme to doložit, protože nám od toho nic nezůstalo. Každá farnost si to odesílala sama a potom jsme se jen dozvěděli, kolik podpisů bylo. Mělo jich být celkem přes 600 tisíc. Možná by něco bylo na arcibiskupství, všechno šlo k panu arcibiskupovi Tomáškovi.
Váš muž se domáhal toho, aby bylo dodržováno právo a zákony, ke kterým se komunistický režim zavázal. Není to stále aktuální? Je sice jiná doba, ale někteří politici pořád ohýbají právo a…
… dělají si zákony jiné, podle toho jak jim sedí. No jo. (povzdychne si)
Myslíte, že kdyby dnes žil, byl by spokojený?
Těžko. Protože on byl nespokojený už s tím, jak to šlo v té lidové straně. A potom byla dost velká chyba, že začal spolupracovat s tím (Petrem) Cibulkou (ze strany Pravý blok – pozn. red.). To nebyl člověk jeho ražení. Jak jsem ho malinko poznala, tak myslím, že to byl kariérista.
A není něco pravdy na tom, že váš muž byl natolik zásadový, že jako disident čněl, ale do praktické politiky se skutečně nehodil?
Možná. Možná ale, že kdyby tam byl, dokázal by ovlivnit aspoň něco kolem sebe. Říká se, že když máte takhle ubrus a pozvednete ho (okraj ubrusu nazvedne zespodu prstem), tak to okolí se také pozvedne. Takže kdo ví.
V jedné internetové anketě k výročí úmrtí vašeho muže velká většina lidí odpovídá, že by si zasloužil pamětní desku. Kdy by ji měl mít a kdo by ji měl nechat zhotovit? Obec, kde žil? Nebo lidovci, kteří se ho zbavili?
Nevím. Tady byl anglický letec (generálmajor Alois Šiška – pozn. red.), který až vloni dostal pamětní desku tady na obecním úřadě. (směje se) Chce to odstup, až to ocení budoucnost. A nevím, jestli by o to vůbec stál. Byl to člověk skromný, obyčejný.
Máte nárok na odškodnění za to, jak byl váš muž perzekvován?
Nedali mně nic. Když jsem přišla na sociálku, řekli mi, že po soudu nenastoupil do výkonu trestu. Zavřeli ho totiž do blázince. Kvůli tomu nemám nárok na nic.
Zajímala jste se o to, na kolik peněz byste měla nárok, kdyby byl místo v blázinci zavřený v kriminále?
Já jsem to nepočítala. Pokud vím, tak podle zákona, myslím, že číslo 262, se jednalo za každý měsíc příplatek 1 500 korun k důchodu. Byla by to dobrá hromádka. Ale nedali mi to. Snažila jsem se přes Konfederaci politických vězňů, šla jsem potom tehdy ještě za poslankyní Michaelou Šojdrovou, jestli to nejde vyřídit, a poslala mně papíry zpátky, že to nejde. Když to nejde, tak to nejde.
Co vám vašeho muže nejvíc připomíná?
Všechno. Na té židli sedával, co sedíte vy. Pořád je to, jako by tu byl s námi.
