Měl to být další z řady obyčejných dní naplněných prací. 12. července 1932 se Tomáš Baťa nechal vzbudit telefonem z vrátnice ve čtyři hodiny ráno. O čtvrt hodiny později už před jeho vilou na Čepkově stálo auto, které jej vezlo na letiště do Otrokovic.
Cíl cesty: nová pobočka továrny ve švýcarském Möhlinu. "Ve Zlíně už první náznaky svítání ukazovaly, že bude pěkný den, v Otrokovicích však byla mlha, na letišti také," popisuje vedoucí letiště Karel Batík v knize Josefa Vaňhary Příběh jednoho muže a jednoho města.
"Pak přijel šéf. Řekl jsem mu při pozdravu, že to nevypadá, že by se mohlo letět. Však také nepoletíme, odpověděl, počkáme, co to bude dělat, a na povětrnostní zprávy z trasy," uvádí dále Batík.
Z Mnichova, Curychu nebo Vídně přicházely zprávy o bezproblémovém počasí. "Informovali jsme T. Baťu, ten si zatím v letištní kanceláři otevřel termosku a s tužkou v ruce upravoval projev, který měl toho dne pronést k zaměstnancům švýcarské továrny," vzpomíná vedoucí letiště.
Osm minut před šestou hodinou ráno letadlo s Tomášem Baťou a pilotem Jindřichem Broučkem odstartovalo. "Stroj nám zmizel z očí, hluk motorů slábl. Krátce na to - dobu na minuty jsem nebyl schopen odhadnout - ozval se z Baťova telefon, že se tam v továrním objektu zřítilo letadlo," popisuje Batík černé okamžiky.
"Když jsem dojel na místo, trčel rozbitý stroj předkem zabořený do půdy. Baťa a Brouček byli mrtví. Tachometr ukazoval rychlost 160 kilometrů," dodává Batík.
