Jednou, když usiloval o překonání rekordu, vymyslel Šmakal v Pelhřimově během 24 hodin 280 vtipů. Recept, jak člověka pobavit, má zmáknutý dokonale. Přesto o sobě tvrdí, že se často nesměje, raději je, když se chechtají ti druzí.
Šmakal, který žije ve zlínské Klečůvce, vydal 31 knih a jeho vtipy zařadil například Zdeněk Troška do své populární trilogie Kameňák. Ochutnávku z obrovské kolekce si lidé mohli v minulých dnech prohlédnout na výstavě zvané Smích kolem nás ve zlínském Baťově institutu.
„Je mnoho způsobů, jak humoru docílit. Třeba až absurdním stupňováním pointy, kombinací moderních technologií a dávného období nebo třeba extrémními kombinacemi. To je případ historky o sněhulákovi, který se nechal zpopelnit,“ prozrazuje humorista.
O tom, že všechny vtipy už byly napsány a v podstatě se jen opakují, nechce ani slyšet. „Každý den vznikají nové podněty. Vezměte si jen, kolik anekdot přinášejí nové technické objevy.“
Lechtivějších vtipů přibylo až po revoluci
Nevyčerpatelným zdrojem humoru je pro něj politika. „Je to i tím, že mě štve a často nesmyslné zákony mi leží v žaludku,“ přiznává Šmakal, který se celý život věnuje orientačnímu běhu.
A to je druhá oblast, jež se v jeho anekdotách hojně objevuje. „Často mě napadají přímo v lese při závodech.“
K nejoblíbenějším ale podle něj patří vtípky s lechtivějšími náměty. „Roztrhl se s nimi pytel až po revoluci. Udivuje mě, jak bývali lidé dřív prudérní. Když jsem v roce 1968 napsal povídku o tom, že by ženy mohly chodit nahoře bez, měli mě lidi za sprosťáka,“ líčí devětašedesátiletý vtipálek.
Do své sbírky prý získal i řadu nechutných vtipů, ty však zásadně nezveřejňuje.
„Ale černý humor je oblíbený. Asi proto, že lidé mají rádi pocit, když je na tom někdo hůř než oni. Je v tom určitá hořkost,“ míní Šmakal, kterého v tvorbě inspirují kreslené vtipy Vladimíra Renčína, ale i historky od Haška, Švandrlíka či Jirotky.
