Byl jedním ze čtyř členů Operace Carbon, která provedla 12. dubna 1944 výsadek z Anglie na protektorátní území u Ratíškovic. Podílel se na sabotáži na železnici a útocích na německé vojenské transporty. Poté, co se mu podařilo uniknout ze zatčení gestapem, přispěl k osvobozování Popovic na Uherskohradišťsku.
Krátce po komunistickém převratu z Československa i s rodinou prchl, když jej příslušník SNB upozornil na hrozící zatčení. V Mnichově pak patřil k zakládajícím členům nově vznikajícího zahraničního protikomunistického odboje.
František Bogataj.
Po letech bojů, v nichž několik jeho blízkých přišlo o život, jiní o zdraví a další o svobodu, a nucené emigraci se Františku Bogatajovi v devadesátých letech dostalo uznání nejvyššího, když mu prezident Havel udělil Řád Milana Rastislava Štefánika III. stupně a povýšil jej do hodnosti generálmajora.
Očistit jméno pošpiněné nacistickou a komunistickou totalitou bude však podle kronikářky Uherského Ostrohu Věry Hendrychové ještě běh na dlouhou trať. Leccos naznačil už na konci roku 1999 pohřeb Bogatajových ostatků na hřbitově v jeho rodišti.
Účast na něm byla sice hojná, místních ovšem přišla jenom hrstka. Jméno Bogataj jim buď nic neříkalo, nebo bylo pro ně stále spojeno s termínem nepřítel lidu.
V USA byl viceprezidentem banky
O tom, že muž, který se později vypracoval na viceprezidenta Americké národní banky, neztratil kontakt se svou vlastí a znal dobře mentalitu zdejších lidí, svědčí Bogatajův text, který uveřejnil v roce 1993 po svém ocenění v Kanadských listech.
Kromě poděkování svým spolubojovníkům a omluvy jejich rodinám si v něm také posteskl: "Jaké jsou výsledky našeho boje? Dnešní vláda stále ještě odměňuje komunistické zločince a vrahy a trestá vlastence a exulanty. Ani jeden jediný z těch prokazatelných viníků nebyl dosud souzen a odsouzen."
Na zdi ostrožského zámku připomíná Františka Bogataje tato plaketa.
Jak tento boj s myšlením, které pokřivila komunistická propaganda, vypadá v praxi, poznala i kronikářka Hendrychová. Ta se roky snaží nejen o Františku Bogatajovi, ale i o jiných významných rodácích hledat pravdivé informace a vyvracet pomluvy, které měly lidem, jež se nepodařilo zlikvidovat fyzicky, ublížit jinak.
"Jsem ráda, že jsem stihla mluvit s pamětníky, například s těmi, jejichž rodiny Bogataje skrývaly, když šlo opravdu o život. Zajímavé je, že ti, co projevovali v ohrožení největší odvahu, se tím později nijak nechlubili. To nechali jiným," směje se smutně Hendrychová.
Připomíná i další velké rodáky
Ze vzpomínek, ale i z dokladů, zápisů a dopisů ze 40. a 50. let dospěla k tomu, že pomluvy, které o odbojáři někdo šířil, nemají se skutečností nic společného.
Také díky ní mohou znát lidé v Ostrohu životní příběhy nejen Františka Bogataje, ale také dalších rodáků - profesora a matematika světového formátu Otakara Borůvky nebo premiéra a ministra prvorepublikové vlády a prezidenta Moravskoslezské země Jana Černého.
Všichni tři se stali obětí komunistické zvůle a všichni mají dnes pamětní desky na nádvoří ostrožského zámku. "Nevím ale, jak dlouho tu vydrží," krčí rameny kronikářka.
Naznačuje přitom, že na historii minulého století ve městě stále existuje dvojí pohled a bývalý funkcionář obce i okresu, který kdysi rozhodoval o tom, které dítě smí a které nesmí jít studovat, dnes stále promlouvá do veřejného života, obhajuje třídní boj a vysvětluje novodobé dějiny po svém.
"Naštěstí je dost lidí, kteří si tu dobu pamatují a mají doklady o tom, co se tehdy dělo," dodává Hendrychová - bývalá učitelka v mateřské škole, která se ve městě věnuje organizování kulturních a společenských akcí, založila sdružení Galuškovo Slovácko, vede místní klub důchodců a netají se láskou k historii.
