Mladý pár postává před velkým panoramatickým plátnem, na němž je namalovaný poválečný Zlín. Jde o vedutu, na které je možné rozeznat jednotlivé stavby.
Vladimír Hroch (1907 - 1966)Rodák z Prahy vystudoval krajinomalbu na Akademii výtvarného umění v Praze v ateliéru profesora Otakara Nejedlého, kde působily i další osobnosti české krajinomalby Jan Slavíček či Karel Hofman. V roce 1939 se stal pedagogem na nově vzniklé baťovské Škole umění ve Zlíně, na starost měl výuku krajinomalby a navrhování plakátů. Ve Zlíně se jeho tvorba změnila: místo tajemných zákoutí Prahy maloval industriální Zlín plný pravoúhlých ulic a funkcionalistických domů. Našel si však vlastní výtvarný jazyk, impresionistickým pojetím zobrazoval Zlín jako město odpočinku. Na svých obrazech zachycoval parky i pohledy na město. Jeho práce jsou k vidění na úřadech, hotelech i v restauracích. Stal se jedním z nejvyhledávanějších zlínských malířů, na svých plátnech ztvárnil i nedaleká Napajedla. V roce 1952 se přestěhoval do Uherského Hradiště a začal malovat tamní krajinu. Plátna na výstavě ve zlínské krajské galerii, která potrvá do 13. března, jsou geograficky ukotvená v regionu. |
„Vidíš zámek a knihovnu?“ ukazuje mladý muž dívce.
„A čtvrti s baťovskými domky?“ míří prstem na záplavu temně červených krychliček, které znázorňují typické baťovské bydlení.
Plátnem je obraz Zlína z roku 1947 od Vladimíra Hrocha, jehož krajinomalby z regionu jsou k vidění ve zlínské krajské galerii. Některé vůbec poprvé.
Při vernisáži o nich více než kunsthistorici diskutovali právě laici, které zajímalo, jak město vypadalo před půlstoletím. Je totiž jen málo výtvarníků, kteří se tak systematicky věnovali Zlínu, částečně pak Napajedlům a Uherskému Hradišti.
Hrochovy práce můžou posloužit i jako dokumenty doby, na rozdíl od tehdejší fotografie jsou barevné.
„Vytváří barevnou analogii k fotografiím v duchu pozdního či krotkého impresionismu, který byl tehdy vyhledávaný,“ popsal kurátor výstavy Vít Jakubíček.
Veduta visí před primátorovou kanceláří
A když hovoří o vedutě Zlína z roku 1947, otevřeně zmiňuje i uměleckou stránku díla, která podle něho není úplně jednoznačná.
„Popisnost trochu ubírá umělecké stránce obrazu. Projevuje se i v tom, že perspektiva není tak propracovaná a místy může působit rozpačitě,“ všiml si Jakubíček.
Současně ale upozornil na to, že Hroch zřejmě namaloval přesně to, co se po něm chtělo: tedy komplexní pohled na město do reprezentativních prostor.
Obraz na výstavu zapůjčila zlínská radnice, kde visí na chodbě vedle kanceláře primátora.
Donedávna byl však v úzké chodbě, která vede k zadnímu vchodu do obřadní místnosti. Na popud zlínského malíře a Hrochova žáka Josefa Ruszeláka ho vedení města umístilo do důstojnějších prostor.
„Obraz si to zaslouží. Každý kumštýř je rád, když jeho dílo lidé vidí,“ řekl Ruszelák.
Od Hrocha má doma také jedno plátno, dostal ho za to, že mu pomáhal stěhovat ateliér.
„Chodívali jsme spolu také malovat ven. Byl přátelský, choval se k nám jako k partnerům. Dokázal nás pozvat i do ateliéru, aby nám ukázal své rozmalované obrazy,“ zavzpomínal Ruszelák.
Místo továren se zaměřoval na parky
Pro Hrocha jako pražského rodáka a absolventa tamní výtvarné akademie byl Zlín něčím zcela novým. Poprvé zde vystavoval v roce 1938 v rámci Salonu výtvarného umění. O rok později se stal učitelem na zdejší Škole umění, která vznikla při baťovských závodech.
Místo magické Prahy začal žít v industriálním Zlíně. Prostředí - přesněji řečeno palety a štětce - se však chopil po svém. Nevěnoval se továrně a zlínským budovám, ale spíše parkům, stromům, slunci.
Jaký „poločas rozpadu“ bude mít baťovský Zlín?Kurátor výstavy Vít Jakubíček oceňuje na Hrochovi především to, že se věnoval malování Zlína soustavně, což může být cenné pro další generace. „Jako dokument doby bude toto dílo oceňované. Otázka ale je, jaký ,poločas rozpadu‘ bude mít baťovský Zlín,“ prohlásil Jakubíček. Jak to myslíte? V čem je umělecky nejsilnější? Pracoval hlavně na zakázku? |
„Nabízí pohled na Zlín ne jako na město práce, ale jako místo tolik kýženého odpočinku. Možná i díky schopnosti vytvářet odlišný pohled na každodenní realitu se jeho díla stala v regionu tak oblíbenými,“ podotkl Jakubíček.
Hroch maloval zlínský zámek či parky. A pak také již zmíněné pohledy na město či nemocnici, které však už bývaly svázanější, protože musel vyhovět zákazníkovi. Většinu prací tvořil na zakázku.
Některé scenerie si upravoval
Upozorňoval na sebe i přímo ve Zlíně, když tvořil nebo pořádal s žáky studie plenérové malby.
„Nikdy nebyla nouze o diváky, zvláště ve chvíli, kdy skončila práce v továrně. To se ke korigujícímu Hrochovi připojovaly houfy lidí a se zadostiučiněním sledovaly jeho výklady, zejména pak deptání studentů,“ vybavil si jeden z jeho žáků, František Chmelař.
Zajímavé je, že některé scenerie si Hroch upravoval podle svého záměru tak, aby mu „seděla“ kompozice na plátně.
Na jednom třeba snížil zlínský zámek o jedno patro, na dalším posunul budovu bývalé knihovny. To mu však nic neubralo na oblíbenosti. Jeho obrazy jsou dodnes mezi lidmi velmi rozšířené a prodávají se často i na aukcích.
