Turisté na snímku přicházejí k domu, kde žila poslední žítkovská bohyně Irma...

Turisté na snímku přicházejí k domu, kde žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová | foto: Luděk Ovesný, MAFRA

Lov na bohyně. Žítková zažívá nápor turistů z celého světa

  • 37
Ze zapomenuté příhraniční obce na Uherskohradišťsku se po vydání románu o mystických bohyních stalo velké lákadlo. Stopy po ženách, které věštily budoucnost, hledají v Žítkové tisíce lidí.

Žije ve Zlíně, jako malý kluk ale Miroslav Kafka vyrůstal v Žítkové, malé obci v Moravských Kopanicích.

Dnes se sem často vrací. Ve vesničce s chalupami rozesetými od sebe stovky metrů provozuje čtyřhvězdičkový hotel. A nouzí o klienty netrpí.

„Publicita nám pomáhá. Díky příjemnému zážitku se zpátky vrací skoro polovina hostů. Je tady zvláštní energie,“ říká Kafka.

Obec kousek od hranic se Slovenskem s dvěma stovkami obyvatel se stala bez jakéhokoliv přehánění světovým fenoménem.

Od vydání románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně sem totiž přijíždějí tisíce turistů z celé republiky, Slovenska, Anglie, Německa. Sami i přes různé cestovní kanceláře nebo instituce.

Hledají stopy po proslulých ženách, které tady dlouhá staletí - a také ještě před pár lety - věštily budoucnost z vosku, pomáhaly nemocným lidem i zvířatům, dokázaly přivolat ženicha, najít ztracenou věc a snad i zahnat bouřku.

Bohyně jsou jako zaklínadlo

Zatímco majitelům hotelu, penzionu, ovčí farmy nebo chalupy poslední bohyně turistický ruch pomáhá, řada místních jím trpí.

Z bohyní totiž dodnes mají hluboký respekt. Říká se, že kdo nemusel, bohyním se vyhýbal.

A pro obyvatele Žítkové jde o tak silnou vnitřní vazbu, že jakákoliv zmínka tady působí jako zaklínadlo. Jinou než odmítavou odpověď návštěvníci většinou neslyší.

„Tady v obci bohyně nikoho nezajímají,“ oznamuje rezolutně muž v malém obchůdku.

Turisté ale přicházejí stále. Výpravy sem uspořádala například uherskobrodská knihovna, nabízí je Centrum Veronica v Hostětíně a dovolenou spojenou s putováním po Žítkové má i cestovní kancelář Kudrna. Výlet po Kopanicích bývá většinou po pár hodinách zarezervovaný.

„Letos je to trochu lepší, ale tři roky nazpět tu byl blázinec,“ připomíná první boom po vydání románu starostka Šárka Šusteková.

„Málokdo tady má plotek a turisté lidem chodili na dvorky, klepali na okna a dožadovali se informací o bohyních. Na narušování soukromí si místní hodně stěžovali,“ vysvětluje.

Průvodkyně po Žítkové

V Žítkové, kde byli po celé generace zvyklí na samotu a klid a výdobytky moderní doby k nim přicházely mnohem později než jinde, to byl šok.

„Dva roky jsem řešila, jak tuto náhlou publicitu vstřebat,“ přiznává Katka Kohoutová, která se přistěhovala do obce dávno před vydáním románu Tučkové.

Stejně jako několik dalších mladých rodin ji sem z města přivedla touha po samotě v přírodě. O bohyních nic nevěděla.

Pak přišla na to, že lepší než odhánět davy bude jednodušší je alespoň částečně zorganizovat. Poslední rok proto Kohoutová zájemce po Žítkové provází.

Vypráví jim o dávné historii. O archaických záležitostech, které se tady udržely. O tvrdých životních podmínkách. O bylinách i přírodních zajímavostech.

A ukáže i ovčí farmu, kde současná starostka vyrábí sýry.

„Denně vyrobíme tak dvacet kilogramů. Většinu prodáme turistům. Jinak bychom dodávali do sýráren,“ podotkla Šusteková.

O parcely je velký zájem

Jejímu podnikání zájem o bohyně pomáhá, samotná obec z něj však téměř nemá nic. Nevlastní hotel, žádnou chalupu po bohyni ani informační centrum. Nemá ani budovy nebo pozemky k prodeji. Přitom o místo je zájem pořád.

„Snažíme se tady něco koupit už čtyři roky, ale marně,“ posteskla si Jana Stavělová z Pašovic.

Obec totiž leží v chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat a postavit dům lze jen na stávajícím čísle popisném. A ta volná nejsou.

Nejčastějším cílem návštěvníků je chalupa, ve které žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová.

Manželé Mizerovi z Otrokovic ji koupili před deseti lety. Budova byla zanedbaná a zralá na demolici. Když se dověděli, komu patřila, rozhodli se, že ji opraví.

Dnes je zařízená tak, jako by v ní bohyně stále žila. Dřevěná postel, vyšívané peřiny, křížek nade dveřmi, tikající hodiny, svaté obrázky, stará kamna. Energie, kterou v domě léčitelka nashromáždila, je prý cítit pořád.

„Někdo tady pláče, někdo najednou nemůže přes práh, někdo se úplně sesune. Podle léčitelek je tady silný proud pozitivní energie. Údajně je to na celé Žítkové,“ naznačil Petr Mizera.

Obrovský nápor turistů zdaleka není u konce. Podle románu Tučkové totiž vzniká film. A už teď je jasné, že ten největší zájem Žítkovou teprve čeká.