Původně to vůbec dělat nechtěl, práce měl dost. Jenomže se ukázalo, že je jediný v zemi, kdo to může dokázat, a tak restaurátorovi a akademickému sochaři Vojtěchu Paříkovi nezbylo, než se na mozaikové obrazy Jano Köhlera na Svatém Hostýně aspoň zajet podívat. Názor změnil přímo na místě.
„Když jsem to viděl, ostatní věci jsem odřekl. Toto ještě udělám, pak můžu umřít,“ tvrdí s úsměvem letos sedmdesátiletý umělec. Dnes už je mozaika zpátky na Hostýně.
Velkoplošné obrazy o velikosti čtyři krát dva a půl metru, které Paříka tolik uchvátily, zdobí třináct zastavení křížové cesty od architekta Dušana Jurkoviče a nemají obdoby nikde na světě. „Je to ohromující, tak naléhavě vyjádřený, dramatický obsah nikdo jiný v keramice vytvořit nedokázal,“ popisuje Pařík. Dokonce ani znalci Köhlerova díla o hostýnských mozaikách mnoho nevědí.
Jsou z keramických kachlů, kdo by si ale představoval obrázek vyskládaný z barevných střepů, byl by na omylu. Na jednotlivých dílech je i několik barev, tvoří vždy jinou součást obrazu. Jako by jej autor nejprve namaloval a potom rozbil na kusy.
První zastavení, Pilátův soud, které Pařík společně se svou ženou Passionariou restauroval, tvoří 591 dílů. „Klidně si můžete odmyslet náboženský motiv, Kristus hledí přímo na diváka, jako by se ptal, jestli si také bude jen mýt ruce nad bídou světa, nebo něco udělá, změní sobectví vládnoucí aristokracie,“ říká Pařík.
Restaurátoři museli vytvořit vlastní postup
Z jeho slov je znát nadšení, když o Köhlerovi mluví, tituluje jej „mistr“, během práce dokonce odmítl nastoupit na operaci, byť lehkou. „Říkal jsem doktorům, že potřebuji ještě osm let žít, že to musím dodělat,“ směje se. Jeho žena zase dokončení obrazu oplakala.
Největší práci jim dala tvář Krista. V obraze je nakonec až osmá verze, i nepatrné posunutí kontury totiž odvracelo jeho přímý pohled.
Když zakázku přijali, ocitli se před obrovským problémem. Ačkoliv obrazy vznikly teprve před stoletím, nikdo neví, jak Köhler postupoval. Popis technologie se nedochoval ani v rodině, ani v továrně Rako, se kterou na obrazech úzce spolupracoval.
Jak moc si cenil pomoci keramiků, je znát z toho, že podpisy autora i fabriky jsou na obraze stejně velké, tedy rovnocenné. Na stejném místě vypalovali kachle i Paříkovi. „První dva roky jsme hledali technologii. Barvy se různě roztékaly, měnily odstíny. Bylo to nekonečné,“ popisuje muž.
Na správný postup přišli především díky tomu, co je před lety naučili ve škole. Oba jsou absolventy uměleckoprůmyslové školy, která po generace vychovávala zdatné řemeslníky. Znovu už technologie zmizet nemá, vždy po půl roce Paříkovi odevzdávali památkářům podrobnou restaurátorskou zprávu, ve které je postup detailně popsaný. Otázkou ale je, zda jej bude někdo umět použít.
Kachle vydrží staletí
„Bojím se, že nebude. My jsme ve škole museli především dokonale ovládnout řemeslo, pak jsme se mohli pouštět do umění. Dnes už to tak není, všichni jsou umělci, a to je škoda,“ uvažuje Pařík.
Aby se barvy nestékaly, oddělovali je tenkou vrstvou vosku, která při vypalování zmizela. Podařilo se jim také vyrobit kachle, které mají podstatně nižší nasákavost, než bylo možné v dobách Köhlera. Díky tomu by měly vydržet déle.
„Klidně 500 let. Ty původní kachle by vydržely také, vždyť ve špatném stavu jsou jen tři obrazy ze třinácti, jenomže v minulosti se zanedbala oprava střech a zateklo za ně. Přes glazuru by se vlhkost nedostala, ale ze zadní strany ano. Pak mozaiku roztrhal mráz,“ vysvětluje restaurátor.
S obrazem Paříkovi doslova žili. Jakmile jej začali kompletovat, vystěhovali nábytek z obýváku, aby pro něj měli prostor, nespočet hodin věnovali studiu jednotlivých detailů.
Museli totiž doplnit chybějící části. Jaké byly, hledali v jiných částech mozaiky i v historických pramenech. Rozpoznali jmenovitě každou z postav. „Člověka to pohltí. Köhler vytvořil mistrovské dílo a my s ním při práci debatovali,“ tvrdí Pařík.
Ojedinělé je také to, že obraz, který vytvořili, nedoplňuje zbytky původní mozaiky ani není kopií. Je to takzvaný druhý originál a nese tedy jména všech autorů. Původní Köhlerovo dílo zůstalo na svém místě, před něj předsadili nerezový rám, který drží nový obraz, k nerozeznání stejný. Kdyby někdy v budoucnu bylo nutné původní mozaiku odkrýt, půjde to.
