Plukovník ve výslužbě Vasil Coka

Plukovník ve výslužbě Vasil Coka | foto: Dalibor Glück, MAFRA

Až umřu, tak vám zavolám, žertoval válečný veterán

  • 0
Na vrcholu Tesáku v Hostýnských vrších je pod stromy ukrytý památník. Připomíná jména těch, kteří zde padli na samém konci války, 6. května 1945. Každý rok za nimi přicházejí členové Sokola z Bystřice pod Hostýnem. Letos se přidal i muž, který boje zažil - Vasil Coka.

Stojí u památníku, na kterém jsou jména jeho kamarádů a chvíli se na ně mlčky dívá. Pak řekne: "Děkuji". Lidé kolem něj začnou zpívat hymnu.

Vasil Coka, plukovník dělostřelectva ve výslužbě, který v polovině dubna oslavil 90. narozeniny, stojí vzpřímeně a salutuje. Pak se dá do řeči.

"Tady v těch lesích jsme nocovali. Byla ohromná zima, liják a mlha, že nebylo vidět na krok," vzpomíná Coka.

Přišli od Ratiboře, jen den poté, co bojovali o Vsetín. V té slotě jeden z vojáků uviděl obrys německé přilby a vystřelil na poplach. "My jsem totiž přilby na hlavách nenosili, zato Němci je měli vždy," vysvětlil Coka.

Jeho posluchači ani nedutají. Je jich zhruba šedesát a jsou to členové Sokola z Bystřice pod Hostýnem a Kroměříže. Pro většinu z nich je to každoroční rituál, na Tesák přicházejí pěšky z Hostýna.

O tom, co prožil, dlouho mlčel

U památníku pak stanou v pohorkách, s turistickými holemi a batohy na zádech. Setkání je to neformální, ale o to emotivnější. Vždyť řada z nich zná boje o Tesák, kterými začalo osvobozování Bystřice pod Hostýnem, z vyprávění svých rodičů.

Letos je to však trochu jiné. Čím? Mezi těmi, kteří přišli jsou i děti. Nejmladší spí v sedačce. Filip s Julií, kterým bude šest, se postaví hned vedle starého muže a zvědavě okukují jeho uniformu.

Poslouchají, jak němečtí vojáci před 68 lety v noci z 5. na 6. května obklíčili místo, kdo zrovna stojí. A jak se strhl boj o to obtížnější, že vojáci neviděli víc než na pár kroků.

"Utíkal jsem ke svému dělu a přitom jsem se srazil s německým vojákem. Byly jich plné lesy," líčí pamětník.

Druhý den byl Coka zraněn v Bystřici pod Hostýnem, když pomáhal lidem v ostřelovaném Rychlově. S průstřelem ruky, nohy, plic a žaludku se ještě bránil, když jej ukládali na pohovku.

"Nechtěl jsem jim to zakrvácet," vysvětluje. Prakticky celý zbytek roku strávil v nemocnici. V jednom z hlášení byl prohlášen za mrtvého.

"Co prožil, jsem věděl jen zhruba. Dlouho o tom nechtěl mluvit, teprve teď mi ukázal Bystřici a vyprávěl podrobnosti," říká Vasilův syn Petr, který jej na Tesák přivezl.

Jeho otec přitom má co vyprávět. Chce to však obrovskou sílu.

Místo školní lavice gulag a armáda

Vzpomínat totiž může třeba na to, jak emigroval z Podkarpatské Rusi do Ruska a hned z hranic putoval do gulagu na Sibiř. Bylo mu 17 let a v Rusku chtěl studovat. Místo toho strávil tři roky v podmínkách, ve kterých lidský život neznamenal nic.

Brutální násilí a smrt jej provázela 24 hodin denně. Třeba když psi zaživa roztrhali tři odsouzence, kteří se pokusili o zoufalý útěk. V roce 1943 ho vysvobodilo, když narukoval do vznikajících československých legií Ludvíka Svobody.

"To nebyl žádný dobrovolný nástup do armády, ale zachránilo mě to před jistou smrtí v gulagu," míní Coka.

Po válce zůstal v Československu, s ženou vychovali dceru a syna. Do Bystřice pod Hostýnem se vrátil v roce 2007, když ho vyhledal kronikář bystřického Sokola Vladimír Macenauer. Od té doby byli v kontaktu.

"Jenomže poslední rok jsem se mu nemohl dovolat. Před pár dny mi volal sám, že by na Tesák rád přijel. Byl jsem ohromně rád, že ho slyším, už jsem měl strach, že zemřel," říká Macenauer. "Odpověděl, že až umře, tak mi zavolá," dodává.

A oba muži se dávají do smíchu.