Strojírenskému podniku Tajmac-ZPS, který jeho rodina vlastní, se poměrně daří, přestože ho trápí nedostatek zaměstnanců.
„V Česku si nemůžeme na nic stěžovat. Jen bychom snad měli myslet víc na budoucnost,“ říká Tajariol.
Jak jste prožil přelom roku a svátky v rodné zemi?
Bylo to velmi příjemné, měli jsme večeři pro asi třicet lidí, šlo hlavně o rodinný kruh. Na Vánoce děláme tortellini, krůtu, lososa. Máme ale zvyk, že každý přinese i nějaké vlastní jídlo, které doma navařil. My se ženou, která je Slovenka, jsme přivezli zelňačku, jitrnice a pivo. Když jsme byli mladší, tak jsme po večeři chodívali do kostela. Teď už to tak nebývá. Itálie je plná katolíků, kteří nechodí do kostela.
Michele William TajariolNarodil se v roce 1976 v Miláně. Vystudoval vědecké gymnázium a absolvoval osmnáctiměsíční manažerský kurz na Business School v Miláně. Pak sbíral zkušenosti v zahraničních společnostech. Nejprve v Tajmac MTM na pozici obchodního zástupce. Strávil i půl roku v USA u společnosti Graff-Pinkert & Co. a několik měsíců ve francouzské firmě Moneo. Od listopadu 2001 žije a pracuje ve Zlíně, kde za rodinu Tajariolů řídí strojírenskou společnost Tajmac-ZPS (Tajmac je zkratka Tajariol-Macchine). Před ekonomickou krizí v podniku pracovalo 1 150 lidí, dnes je to něco kolem sedmi set. Michele Tajariol je ženatý, má tříletou dceru. |
Italští fotbalisté se ale pravidelně křižují, když nastupují na hřiště.
To je pravda. Když hraje AC Milán, kterému fandím, tak se také pokřižuju. V posledních letech to ale nepomáhá, týmu se nedaří. (smutný úsměv)
Myslel jste u štědrovečerní večeře na práci, když se firmě poměrně daří?
O Vánocích dodržujeme v rodině pravidlo, že o práci nemluvíme. Osobně jsem si ale myslel, že budu mít letošní Vánoce trošku jednodušší. Firmě se daří, co se týká prodeje. Trápí nás ale nedostatek lidí, což nám neumožňuje navýšit výrobu, přestože poptávka po našich výrobcích je velká. Aktuálně bychom potřebovali 50 lidí do výrobních pozic, to je z celkového počtu našich zaměstnanců, kterých je 700, poměrně vysoké číslo.
Vaše firma není jediná, kterou to trápí. Jak moc velký problém to je?
Když nám chyběly v letech hospodářské krize zakázky, byla to objektivní příčina. Ale pokud jsou ekonomicky dobré roky, musí je podnik využít co nejvíce, aby se připravil na horší časy, které zase přijdou. Ve Zlíně ale prakticky není nezaměstnanost, nepracují jen ti, kdo nechtějí.
Pokud bychom si představili, že je firma v Itálii, měla by to se sháněním lidí jednodušší?
V Itálii je nezaměstnanost asi 10 procent. Trh se tam zvedá a přináší pracovní příležitosti. Lidé jsou tam flexibilnější, jsou ochotní za prací jezdit nebo se i stěhovat. Zdá se mi, že zdejší obyvatelé jsou trochu rozmazlenější. Nechtějí jezdit ze Vsetína do Zlína, protože cesta trvá 40 minut. V mateřské firmě v Miláně máme ale zaměstnance, kteří každý den dojíždějí do práce i hodinu a půl.
Váží si lidé v Itálii práce víc než tady?
Tady je člověk často nespokojený hned první den v práci. V Itálii je ale vděčný za to, že má stabilní místo. Na druhou stranu je pravda, že italské pracovní právo dává zaměstnancům mnohem větší ochranu než české právo. Proto bývá v Itálii těžší zaměstnance propustit a lidé jsou s firmou více svázaní. A z tohoto důvodu taky v Itálii převládají smlouvy na dobu určitou.
Není pro vás v tomto ohledu snadnější podnikat v Česku?
V době krize naši firmu zachránilo to, že jsme ji zeštíhlili. Je otázka, jak by to probíhalo v Itálii. Pokud bychom to nemohli udělat, mohla by skončit špatně celá firma. V Itálii nebo v Německu ale zase stát podnikům v krizi finančně pomáhal, tady ne.
Zkusme srovnat italskou a českou společnost i z jiných pohledů: jak rozdílný je například jejich postoj k migrační krizi?
Předně je třeba říct, že v Itálii není migrace problémem poslední dva roky, ale posledních 30 let. Teď se o tom začalo mluvit nahlas po celé Evropě, protože nápor uprchlíků je opravdu veliký. V Itálii už se nedaří cizince začleňovat do společnosti. Ve Zlíně pořád vidíte děti kolem 10 let, jak se vracejí samy ze školy s klíčem na krku, v Itálii to už není možné. Jako rodič říkám, že v tomto je lepší Česká republika. Cítím se tady bezpečněji. V Miláně jsou čtvrti, do kterých už nejezdím, protože jsou nebezpečné.
Část české společnosti včetně politiků je poměrně radikální vůči přistěhovalcům. Co na to říkáte?
Je to dáno i tím, že zdejší lidé nemají zkušenost s migrací a mají z neznámého strach. Někteří politici pak reagují na přání občanů, což se dá pochopit. Tady je ale jednoduché být radikální, když k hranicím nepřiplouvají lodě, jež přivážejí děti, ženy a umírající lidi. Tady nestojíte před lidskou otázkou, zda jim pomůžete, nebo ne.
Jaký je váš osobní pohled?
Začínám se na věc dívat stále radikálněji a postupně ztrácím pochopení. Pořád mám v sobě ale katolickou část osobnosti, která mi říká, že mám pomáhat bližnímu svému. Můj přístup je navíc specifický v tom, že jsem vlastně taky imigrant v cizí zemi, stejně jako má žena.
Setkal jste se tady s tím, že by vám to někdo dával najevo?
Dříve ano. To bylo dáno zčásti i tím, že pověst Italů nebyla ve Zlíně moc dobrá. Navíc jsem nemluvil česky. Když jsem třeba seděl v baru, tak mi to dal někdo slovně najevo. Pak jsem ho ale pozval na pivo a panáka a situace se uklidnila. Dnes už je Zlín jiný, zdejší lidé vědí, že na planetě nežijí jen Češi.
Jací jsou podle vás Češi, potažmo Moravané?
Když jsem do Zlína před 16 lety přijel, zdáli se mi lidé na Moravě hodně uzavření. Když jsme se ale vzájemně lépe poznali, začali se otevírat. Líbí se mi na nich, že nemění svůj názor ze dne na den, což se v cizích zemích stává. Můžu také potvrdit, že slivovici vstřebávají lépe ti, kdo se tady narodili. (smích)
Zůstanete ve Zlíně i po skončení vaší pracovní mise?
Pokud bych se měl rozhodnout teď, tak ano. Lidé v Itálii mi dříve říkali, že jsem chudáček, protože musím jet na východ do postkomunistické země. Dnes říkají, že by tady chtěli žít.
Část české společnosti je stále nespokojená, což se projevuje ve volbách. Prožívají politiku více Italové, nebo Češi?
V Itálii se politika řeší výrazně víc. Když jsem dospíval, tak jsem se doma o politiku zajímal, jakmile jsem ale začal pracovat, přestal jsem ji řešit. Pro mě je politika nuda. Navíc lidi rozděluje a odtahuje je od pěkných věcí v životě.
Setkáváte se občas s českými politiky?
S několika významnými politiky jsem se potkal, v zásadě to byli vzdělaní lidé. Potkal jsem se i s panem prezidentem, těsně před tím, než se jím stal. Dali jsme si spolu cigaretu. Zajímavé ale je, že naši firmu za mého působení nenavštívil žádný zástupce městské nebo krajské vlády. Mrzí mě, že se zdejší politici nezajímají o velké firmy, které ovlivňují život lidí v krajském městě. Není to o tom, že bych po nich něco chtěl, jde spíš o soužití. Žijeme spolu v jednom městě a Zlín není zase tak velký.
