Nejprve musela jako spolurežisérka pohádky shánět peníze na dokončení filmu, poté se vyrovnávat se zavřením kinosálů. „Byla to velká výzva. Ale víc jsem myslela na to, aby byli zdraví lidé kolem mě,“ říká filmařka a muzikantka z Valašského Meziříčí. V rozhovoru pro MF DNES mluví i o své lásce k folkloru a touze točit filmy spíše „rekreačně“.
Nakolik byl pro vás poslední rok stresující?
Zamával s námi se všemi, samozřejmě i s pohádkou, kterou jsme chystali. Jak na jaře, tak na podzim. V první vlně jsme přišli o partnery, kteří se měli podílet na dokončovacích pracích filmu. Na podzim měla pohádka vstoupit do kin. Datum jejího uvedení bylo 22. října, a to jak v ČR, tak na Slovensku. Bohužel nám tyto plány smetla vlna druhá.
Když vás začali opouštět partneři filmu, nebála jste se o to, zda jej vůbec dokončíte?
Já jsem loni měla obavy o osudy lidí kolem, o samotnou pohádku jsem se tolik nebála. Naštěstí se nám ji podařilo dotočit, což byl asi opravdu ten Největší dar. Když už máte materiál, jak se říká, „doma“, můžete s prezentací počkat. Horší je to pak ale se zdravím rodin, členů týmu, herců, přátel a známých. O ty jsem se bála a stále bojím víc.
Nakonec filmu pomohli lidé prostřednictvím crowdfundingového portálu HitHit. Potěšilo vás to?
V momentě, kdy jsem vytvářela to úvodní hithitové video, věděla jsem, že jdu s kůží na trh a můžu se setkat s různými názory na věc. Převládly však ty kladné a podpora přišla velmi brzy. A za ni moc děkuji.
Největší dar měl premiéru v září na filmovém festivalu ve Zlíně, jeho uvedení v kinech však opakovaně hatí pandemie. Kdy tedy lidé pohádku uvidí v kinech či televizi?
To je velmi těžká otázka. Sami vidíte, co se děje kolem nás. Chtěla bych, aby naši pohádku viděli lidé bez nějakých příkazů a zákazů. To je ale zbožné přání všech, kteří něco tvoří, organizují. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. V této chvíli máme pohádku nasazenou na 8. dubna. Aktuálně se snažím dohodnout s distributorem a televizí na posun směrem k létu či podzimu. V tom období by snad už měla být situace lepší a lidé budou mít možnost do kina chodit. Moc bych si to přála. Uvidíme.
Na kontě už máte rodinný film Děda i vážnější artový snímek Tehdy spolu. Do třetice jste opět zůstala na Valašsku, ale zvolila pohádku. Proč?
Když jsem se svou malou dcerou sledovala různé pohádky, napadlo mě, že bych jí – i ostatním dětem – chtěla ukázat něco trochu jiného, nového. A měla jsem dojem, že si Valašsko svou pohádku zaslouží. Některé se tady i natáčely, má oblíbená je třeba Sen noci svatojánské. Žádná ale není přímo od valašských tvůrců, kteří ve svém rodném kraji žijí, znají ho a milují ho takový, jaký je. Každý musí uznat, že když se tady u nás podíváte kolem sebe, na krajinu a skvosty Beskyd, připadáte si jako v pohádce. Tak jsem si řekla, že ty pocity zkusím přenést na filmové plátno.
Kdy vás to napadlo poprvé? A musela jste své představy v průběhu natáčení měnit?
Tak to vám řeknu úplně přesně. Bylo to v roce 2016 při premiéře filmu Děda, kdy jsem směle řekla, že Valašsku věnuji ještě pohádku. Je s ní spjato jméno mé kolegyně Darii Hrubé. Byla se mnou u celého procesu od zrodu pohádky až po konec. Od začátku jsme navíc nic moc nemuseli měnit, neboť při nás stáli všichni slovanští bohové. Opravdu. Když jsme potřebovali sníh, nasněžilo. A to třeba i v květnu. Samozřejmě, každý takový projekt se trochu potřebuje přizpůsobit – rozpočtu, podmínkám, ve kterých točíte, názorům kolegů. To ale v každé práci.
Marta Gerlíková SantovjákováNarodila se v roce 1985 v Jablůnce u Vsetína. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kde studovala sólový zpěv. Vystupovala s několika folklorními soubory, účinkovala na českých i zahraničních folklorních festivalech. Objevila se také v televizních talentových soutěžích jako SuperStar, X Factor či Czechtalent. Jako režisérka natočila tři filmy z valašského prostředí. |
Neměla jste obavu, aby pohádku z valašského prostředí vzali za svou lidé po celé republice?
Neměla. Kdyby ano, pohádka by nikdy nevznikla. To pojetí je tak laskavé, že snad nikoho nijak neurazí.
Berete Největší dar jako nejambicióznější projekt, co jste kdy dělala? Vrchol umělecké kariéry?
Víte, já to slovo „ambiciózní“ nemám moc ráda. Řeknu spíš, že to byla pro mne výzva. Vlastně taková zkouška, co všechno zvládnu, hlavně tedy v té producentské části. Ale jistě, pokud to vezmu z umělecké stránky, tak to byl pro mě vrchol. Mohla jsem pracovat s úžasným týmem filmařů, včetně špičkových filmových studií, a s velkými hereckými osobnostmi českého filmu.
Právě herci jako Bolek Polívka, Petr Čtvrtníček, Pavel Nový, Jiří Dvořák a další – to je velké lákadlo filmu. Jak se vám je podařilo zlákat k natáčení na Moravě?
Námluvy probíhaly na dvou frontách. Jednu vedla Daria a druhou já. Oslovily jsme herce, které buďto osobně známe, nebo ty, kteří mají přímou vazbu na Valašsko. Pomohly ale spíše ty osobní známosti a přátelské vztahy. Nejsem si ani vědoma, že by se někdo nechal dlouze přemlouvat. Spíše byly někdy problémy skloubit časy štábu, herců a ještě k tomu třeba „doladit“ počasí. Pohádka je z velké části natočena v exteriérech a skoro ve všech ročních obdobích, tak to bylo mnohdy pro naše produkční náročné.
Jak se hercům nakonec na Valašsko líbilo, jak si natáčení užili?
Byl to rodinný podnik. (úsměv) Já jsem to tak prostě cítila a možná, když se na to zeptáte všech okolo, řeknou vám to stejné. My kontakt udržujeme stále, i když už je mnoho měsíců dotočeno. Věřím, že si natáčení užili, protože kromě jiných dobrot jsme měli v rekvizitách také frgály, dobré uzené, zabíjačku. A i ta „štamprlka“ slivovičky se našla, i když musím říct, že málo. Nebylo moc času. Na druhou stranu to nebyla jen idyla. Když si vzpomenu na ledový vítr na Pustevnách, minus osm stupňů a víly v lehounkých šatech. Hodiny a hodiny čekání v zimě, pak zase v úmorném horku… No užili jsme si to prostě po všech směrech. (smích)
Jak se vám líbí česká pohádková produkce? Nestagnuje v poslední době příliš?
Asi neumím odpovědět z pozice diváka, který právě pohádku zhlédl. Já za ní vidím strašný kus práce mnoha lidí, kteří se na takových projektech podílejí. Určitě nikomu nejde o to udělat špatnou pohádku. Samozřejmě dokážu říct, jak to na mě jako celek působí. Ale snažím se i v těch, které mne nenadchnou, najít něco hezkého. A můžu vám říct, že to v každé pohádce určitě je. Na nové pohádky se dívám ráda, ale je pravdou, že po naší staré dobré klasice sahám nejraději.
Míníte se filmové tvorbě věnovat dál? A zůstanete ve valašském prostředí?
Nejprve musím donést k divákovi tuto pohádku, pak teprve můžu přemýšlet, co bude dál. Samozřejmě, Valašsko je studnicí námětů. Teď momentálně ale myslím, že ta pohádka byla „do třetice všeho dobrého“. Už nechci točit na plný úvazek, spíše jen tak rekreačně. Čas ukáže. Ale nějaký nápad ve mně ještě zraje.
Ještě se musím zeptat na váš vztah k Františku Segradovi, který účinkuje ve všech vašich filmech. Je asi nadstandardní, že?
Takový vztah nejde popsat. Franta je můj děda, a to nejen v návaznosti na stejnojmenný film. Zpíváme spolu, tvoříme a hlavně, když si povídáme, vždy se dozvím něco nového. Moc mne toho naučil, moc mi pomohl a moc si ho vážím.
Mimo filmařinu se věnujete muzice a zejména folklornímu žánru. Vystupujete, vydáváte alba. Láska k folkloru ve vás byla už odmala?
Ano, byla. Hrála jsem na harmoniku, později na cimbál a s mým dědečkem a tatínkem jsme si v Jablůnce na pasekách pořád notovali. Byl to muzikant, který uměl hrát i na tři struny. Na toto období nikdy nezapomenu, tak nějak si jej pořád nosím v sobě. Určitě máme spousty šikovných rodáků z Valašska, kteří se věnují a vynikají i v jiných žánrech. Mně byla do kolébky dána „lidovka“, a tak to ve mně zůstalo.
Dříve jste se účastnila různých talentových televizních soutěží. Co vás k tomu vedlo a co si o takových soutěžích myslíte dnes?
Vy jste mi to vlastně tou otázkou připomněl, už jsem na to zapomněla. (úsměv) Víte, ono jak člověk dozrává, chce zkusit všechno, i to nepoznané. Ale ve finále, co si budeme povídat, jsem šťastná, že jsem se vrátila zpátky k cimbálové muzice a zpěvu lidových písní. Talentové soutěže už sleduji, jen když tam vidím někoho známého. Loni v jedné soutěžila Kamila Polonyová od nás z Valašska, tak jsem jí moc fandila, dostala se hodně daleko.
Jaké jsou vaše další plány v oblasti muziky?
Dnes si zpíváme doma s dcerou, protože nikde jinde se to nesmí. Hned jak to půjde, určitě začneme vystupovat. Momentálně jsem spřízněná s cimbálovou muzikou Valašsko, jejímž primášem je Vojtěch Gerla. I ten patří mezi významné osobnosti podílející se na pohádce Největší dar. Hned jak to půjde, chystáme se natočit cédéčko „Valašská cérka 2“, ať si s námi každý může zazpívat i doma. (úsměv)
