K chemii ho přivedl Jaroslav Neužil, jenž tento předmět učil na zlínském Gymnáziu na Lesní čtvrti. „Byla to legenda školy a nesmírně charismatický vyučující,“ vzpomíná Marek Koutný, který poté vystudoval biochemii a od roku 1999 působí na Fakultě technologické Univerzity T. Bati. Nyní je profesorem a ředitelem Ústavu inženýrství ochrany životního prostředí.
Na nedávném prvním ročníku vědeckého festivalu Zažij vědu, který hostila zlínská univerzita, Koutný vedl workshop nazvaný Století CéÓ2, v němž popisoval zajímavé souvislosti týkající se nejen skleníkových plynů.
„Zabývám se biodegradacemi, tedy tím, jak se v přírodě rozkládají cizorodé látky, zejména polymerní materiály čili plasty. Finálním produktem pak jsou plyny – oxid uhličitý nebo metan. Téma oxidu uhličitého souvisí s tématem globálního oteplení, o němž se nyní hodně mluví,“ popsal Koutný.
Máte nějaká konkrétní data, z nichž vycházíte?
Za posledních sto let vzrostla koncentrace oxidu uhličitého z 300 ppm na 400 ppm (výraz ppm se používá u velmi nízkých koncentrací, je to jedna miliontina celku – pozn. red.), což je významný nárůst. Základním vysvětlením je, že přibývá spalování fosilních paliv. Ale když půjdeme dál do minulosti, tak i v průběhu posledního půl milionu let koncentrace oxidu uhličitého kolísala, v dobách teplých ho bylo kolem 300 ppm a v dobách ledových dokonce jeho koncentrace klesala až na zhruba 170 ppm. Blížila se dokonce limitu, při němž mohou existovat rostliny, jež oxid uhličitý potřebují. Udává se, že hraniční je pro ně koncentrace 150 ppm. To mohlo vést dokonce k tomu, že veškeré rostliny, a tedy i živočichové vyhynou, což by pochopitelně byla obrovská ekologická katastrofa.
Jak se dá zjistit, jak vypadalo složení atmosféry před tolika lety?
Údobí posledních 400 tisíc let lze změřit pomocí vrtů v ledovcích v Grónsku nebo Antarktidě. Plyn uzavřený v jednotlivých vrstvách ledu se poté analyzuje a na základě jeho složení můžeme rekonstruovat složení atmosféry.
Co si myslíte o tématu změny klimatu?
Nejsem odborník na toto téma, ale s tím, co dělám, daná oblast souvisí a k dispozici jsou zajímavé vědecké údaje. Klima se už v minulosti měnilo zásadním způsobem a trochu mě děsí, jaký obraz se v souvislosti s globálním oteplováním vytváří. Líčí se jako apokalypsa. Jako vědec jsem k tomu trochu skeptický.
Mluví se o tom, že příroda dostává v posledních letech hodně zabrat, souhlasíte s tím?
V něčem určitě ano, ale třeba kvalita vody v řekách se u nás za posledních třicet let významně zlepšila. Platí mnohem přísnější limity, co lze vypouštět do řek. Na druhou stranu se začínají sledovat například koncentrace takzvaných mikropolutantů ve vodě. Jde třeba o látky pocházející z léčiv nebo kosmetiky. Ještě před patnácti lety nebyla možnost, jak je stanovit. Proto se to téměř neřešilo. Dnes už je věda zase o kus dál, ale dat máme pořád málo, chybí srovnání účinků v dlouhodobém měřítku, a hlavně to zatím nemá nějaké dobré řešení.
V anotaci na váš festivalový workshop píšete, že „metan, zlovolný skleníkový plyn (CH4), mají na svědomí prdící krávy. Dělá to tedy z bůčku ekologičtější potravinu, než je steak?“. Jak to tedy je?
To je samozřejmě trochu nadsázka. (usmívá se) Metan má jako skleníkový plyn vyšší účinnost a má se za to, že jeho vyšší emise souvisejí se zemědělci a využíváním půdy. Je totiž mimo jiné produktem metabolismu býložravců. Mluví se o tom, že čím více jsou lidé bohatší a mohou si často dopřát maso, tím více se zvyšuje počet krav na Zemi a roste produkce skleníkových plynů. I mě by však zajímalo, jak to bylo dříve, kdy bylo na Zemi mnohem více divokých zvířat – jako třeba bizonů.
Zmínil jste, že se zabýváte rozkládáním plastu. Co se děje třeba s polyetylenovým sáčkem, který někdo vyhodí ve volné přírodě?
V horizontu několika desítek let se rozpadne na menší kousky. Takto vznikají tzv. mikroplasty, jež mohou mít negativní účinky. Ovšem o plastech se uvádí – a je to jejich velká výhoda – že to jsou inertní materiály (nereagující s jinými látkami – pozn. red.), takže by to nutně nemusel být velký problém. Tyto mikroplasty lze najít i v pitné vodě, často jde o textilní vlákna. Když se vrátíme k onomu sáčku, tyto malé kousky postupně zmizí, a protože molekuly plastů nejsou až tak vzdáleny od přírodních, nakonec je „sežerou“ různé bakterie. Ovšem jak dlouho celý tento proces trvá, lze jen těžko říct. Plasty jsou tady s námi ve větším měřítku 50–70 let, zatím to tedy nevíme. Pravděpodobně to může trvat kolem 100 let.
Češi se již naučili plasty třídit, že?
U nás vychází čísla dobře a základ systému funguje, ale musíme se posouvat dál. Teď se stále víc tlačí na další recyklaci plastů a mluví se o tom, že plastové výrobky budou muset povinně obsahovat část recyklovaného materiálu. Možná se věci zlepší zavedením automatických třídicích linek, které dokážou identifikovat různé druhy plastů podle materiálů.
Ještě ke třídění plastů v Evropě: jaký to má celosvětový význam, když 95 procent odpadu v oceánech pochází z Afriky a jihovýchodní Asie?
Určitě je potřeba se starat, abychom měli pořádek doma. Nicméně je pravda, že se uzavírají různé mezinárodní dohody, ale často se k nim nepřipojují země, které jsou nejdůležitější, třeba USA a Čína. Četl jsem jeden názor, který vycházel i z konkrétních dat, že míra vůle třídit odpad souvisí s bohatstvím a kvalitou správy věci veřejných v dané zemi. Čím lépe se lidem daří, tím spíše řeší životní prostředí. Pokrok v posledních letech je však obrovský, ačkoliv si to možná neuvědomujeme. Asie a Afrika se výrazně posunuly, existuje naděje na celkové zlepšení situace.
